Memories of tomorrow

Part. 6 - "Mé jméno je Liam."

„V to jsem doufal." Odpověděl na konci tance, kdy mě držel v záklonu a tím nade mnou měl veškerou moc. Jemně jsem natočila hlavu a koukla se hluboko do jeho pohledu. Na malou chvilku jsem si představila, jaké by to asi bylo, políbit ho v tuto chvíli tak, jako se to píše v pohádkách. Kdy se překrásný princ nakloní nad půvabnou princeznu a z pomalého přibližování se nakonec spojí v krásném hlubokém polibku. Když se jejich rty setkají, z ničeho nic se na nebi objeví ohňostroj, kdy v tu danou chvíli neexistuje nic okolo, jen oni dva... Kdy se plný sál lidí vypaří a navzájem vnímají jen toho druhého...
Jemně a nenápadně jsem zatřepala hlavou, abych vyhnala své nejhlubší sny a začala myšlenkami vnímat okolí. Pomalu mě narovnal do předešlé polohy, ale i přesto, že jsem stála pevně na nohou, mě nepouštěl. Stále nechával své ochranitelské ruce obmotané okolo mého pasu a to znamenalo, že i mé ruce zůstávali zavěšené na jeho krku. Dohrála písnička a lidé okolo začali tleskat, ale já nevnímala nic jiného, než hluboký pohled do těch čokoládových očí. Z našich tváří se okamžitě vytratil jakýkoliv náznak úsměvu. Cítila jsem, jak se můj tep začal zrychlovat a to způsobilo i zvýšení rychlosti dechu, ve kterém mi zabraňoval na tělo upnutý korzet. Z ničeho nic jsem začala být stejně nervózní, jako když jsem měla vstoupit před stovky lidí a sejít bezchybně nekonečně mnoho točících se schodů. Stáli jsme tam takto do sebe zavěšení pár vteřin, ale mě to přišlo jako věčnost. Nechápala jsem mé myšlenkové pochody, byl to naprosto cizí muž a já o něm nevěděla jedinou věc, ani jméno, ale něco mě na něm upoutalo. Možná jeho drzost. Nebál se říct, co si právě myslí, ale i přesto to bylo vhodné a vtipné. Třeba půvabný vzhled a ty krásné hnědé oči... nevím, ale rozhodně jsem s tím musela přestat. Mám za několik týdnů svatbu a tohle bych neměla. Sklopila jsem pohled a tím přerušila náš oční kontakt. Sundala jsem ruce z jeho ramen, on zřejmě mé jednání pochopil a pohyb zopakoval.
„Asi to není vhodné, ale... Nešla byste se projít?" Pousmál se zastuzeně. Zdá se, že ho posledních pár vteřin rozhodilo stejně, jako mě.
„Máte pravdu, vhodné to není." Zopakovala jsem jeho první větu a široce se usmála.
„Nikdy jsem nebyl zastáncem etikety." Pošeptal mi nakloněný k mé osobě, jako by to bylo tajemství. Tím si získal mou důvěru, jelikož etiketu nesnáším a proto jsem kývla na souhlas.
„Ani já ne." S úšklebkem mi nabídl rámě, které jsem přijala, a ze sálu jsme zamířili rovnou do královské zahrady. Když jsem sešla poslední schod a stála nohama pevně na zemi, pustila jsem se a nadzvedla suknici, abych si ji nepřišlápla. Venku byla tma a na cestu nám svítil pouze měsíc, díky kterému bylo krásně vidět. Mlčky jsme se procházeli zámeckou zahradou a užívali si krásu noci.
„Prozradíte mi, odkud jste?" přerušil ticho svým chraplavým hlasem.
„Pocházíme ze sousedního království, je sice malé, ale je to nejkrásnější místo co znám. Není moc známé." Odpověděla jsem a pousmála se nad myšlenkou svého domova.
„A vy?" Natočila jsem hlavu a čekala na odpověď.
„Jsem místní." Po chvilce váhání odpověděl. Nechápala jsem jeho odpověď.
„Pocházíte z okolí tohoto království?" Optala jsem se nechápavě.
„Ne, já... bydlím na tomto hradě." Stoupl si přede mě a zastavil se, čímž jsem byla donucena zastavit i já.
„Asi... Asi vám nerozumím." Nakrčila jsem čelo a snažila se přijít na to, co je zač.
„Mé jméno je Liam."