Všude byl jen led a sníh, už od úsvitu vesmíru zde panovala jen hustá studená temnota na nebi osázená miliardami a miliardami hvězd, jenž vedly poutníky po správné cestě. Za normálních okolností by si výhled na hvězdy vychutnala, ale tohle nebyla normální situace, muži, kteří měli chránit všech 9 světů, s mocí jež dostali, se v nich probudil stín, který pozřel jejich duše, ji pronásledovali. Měla pocit, že se jí plíce roztrhnou, nohy už necítila, ale musela běžet dál. Byli jí v patách. Byli stále blíž a blíž, neměla šanci, doženou ji a zabijí. Ne, nemohla se vzdát je přece Valkýra, a dítě pod jejím srdcem nemůže umřít spolu s ní. Najednou ucítila, jak se ostří nože zakouslo do jejího ramene. Rudé nitky bolesti protkali celé její tělo a znemožnily jí útěk. Nohy se podlomili a jen tak tak stihla dát ruce před sebe a zabránit tak pádu na značně vypouklé bříško, značící její stav. Zatmělo se jí před očima a pod rukama ucítila krev, její krev, stříbrná, lepkavá a horká tekutina jí stékala po rukou od ošklivě rozšklebené ráně na zádech. Cizí ruka hrubě vytrhla čepel. Ani neměli dost cti, aby ji dorazili, odešli a ona zůstala sama, umírat v ledové pustině. Najednou se ozvalo zoufalé volání. "Árie..., Árie, kde si?" Nemohla zavolat, veškerá slova se jí zadrhla v hrdle a tak se ozvalo jen tiché zachrčení. Vzdálená silueta nabyla podoby Krále Jotunheimu, Laufeye. Hned jakmile ji spatřil, srdce mu vynechalo několik úderů. Děsivá hrůza zaryla svoje studené drápky do jeho vnitřností, čas se nesnesitelně vlekl, ale nakonec se donutil k prvnímu kroku, pak k dalšímu a dalšímu. Nohy měl jako z olova, donutit je k pohybu bylo hrozně těžké. Poklekl vedle ní, její tvář byla děsivě bledá. Z koutku úst jí stékala stužka stříbrné krve. " Moje milovaná Arie." hrdlo měla bolavé a prosto ze sebe dokázala dostat. " Nesmí..., umřít..., umřít se mnou.... Dala..."slova přerušil záchvat kašle. " dala jsem mu jméno... jméno Loki." Natáhla k němu ruku a v ní třímala Dýku. V jeho očích se objevily slzy, naposled ji políbil. Na sníh přibyla další krev, poprvé a naposled si pochovala svého syna, z krku si sundala amulet a dala ho Lokimu. Amulet byl malý stříbrný kruh s vyrytými runami a šesti malými úlomky teseraktu po obvodu. Usmála se, ačkoli měla v očích slzy a zemřela. Laufey se podíval na svého syna v náručí, z nádherných, velikých, bouřkově modrých očí se valily slzy, ale jinak nevydal ani hlásku, sevřel ho v náručí, připadal mu tak malý a křehký, tak děsivě podobný matce a tehdy se rozhodl, jeho mu neseberou. Žádný Asgarďan se k němu ani nepřiblíží.
Prolog, snad se vám líbil.
Děkuju za přečtení, mimochodem, komentářem nepohrdnu.
