Princ ledového království

Dítě z války zrozené

Dítě z války zrozené

Říká se, že dítě si v sobě nese to, kde bylo zrozeno, takže někde hluboko v sobě nosí nejen místo, ale i dobu, v níž se narodilo. Děti, které se narodili v dobách míru a v zemích blahobytu, budou mírné, rozvážné a ponesou si sebou mír, ale děti zrozené ve válce a v krutých krajích, budou mít v sobě celou jejich zuřivost, krutost a krveprolití, ale ponesou si i krásu těch strašlivých krajů a konec války, který pramení ze slitování.

Jotunheym

Loki věděl, že jakkoli bude volat, nic se nemění, ten rusovlasý bastard mu vzal všechny a všechno. Otce, jenž mu dal víc, než co by si vůbec mohl kdy přát, Ledové obry s jejich družkami, jenž ho hlídali, když otec vládl a učili s prvními zbraněmi, Valkýry, které mu otevřely svět magie a učinily silným bojovníkem. Jeho rodina, byla pryč, nadevšechno je miloval, ale bylo všechno pryč. Vždyť přece neudělali nic, čím by si to zasloužili a přece tady byli mrtví. Jejich bezvládná těla tu ležela ještě svírajíc zbraně, jakoby připravené k boji. Všude byla cítit krev, odporný železitý smrad, který se vinul odevšad, coby důkaz jejich konce a přece je nepřestával volat. Galien mu kdysi říkala, že čím je bytost hodnější, tím je ten smrad horší, prý je to tak protože krev vzlyká, že byla oddělena od dobré duše a její muka jsou na ní cítit. Ten smrad se linul i od Asgardských vojáku, přece, měli taky rodiny, přátele. Měli děti, co chtěli vidět vyrůstat, ale teď jsou z nich mrtvoly a z jejich dětí sirotci, jejichž rodiče zemřeli ve zbytečné a hloupé válce a moc. Lokimu došlo, co to Andor chtěl. Chtěl Asgardský trůn a to za jakoukoli cenu, a co je lepší důkaz dobrého vladaře než vyhraná válka, ale to se přepočítal. Životy jeho blízkých ho přijdou hodně draho, nebude ničit Asgard, ten s tím nemá nic společného, to Andor bude trpět a na konec až bude škemrat o smrt, ho nechá, ať chcípne v bolestech. Poslední výkřik už nezněl lidsky, ani omylem, zněl jako poraněné zvíře, pološílené bolestí a zuřivostí. Jeho oči se změnily, panenky se smrskly na naprosté minimum, lehké zelené nitky proplouvající v jeho duhovkách nabraly barvu zapadajícího slunce a bouřkově modrá se ztratila, neboť byla pohlcena krvavě rudou, jeho kůži, ale zůstala normlní barva. Vstal a vyrazil, překračoval mrtvá těla, co mu stála v cestě, a zamířil na místo, kde odpočívala zbraň jeho matky. Zbrojnice byla prázdná, všechno bylo venku, až na jednu věc, uschovanou v samostatném sále za těžkými železnými dveřmi, jako by do nich vyšili stříbrnou nití, v nich byli stříbrnými znaky vyvedeny obrazce bojů a v té největší vyla ženská postava třímající zbraň. Lokiho srdce už měl ve svých strnulých pařátech hněv a před očima se mu povalovala červená mlha. Rozrazil dveře a stanul v místnosti plné kouzelného zeleného ohně. A tam uprostřed temného sálu stála ona zbraň, neuvěřitelně krásně tepaný meč, s dvojitým ostřím a modrým kamenem vsazeným na konci rkojeti. Zrovna takovými kamenem jako byla ty v jeho medailonu. Galien říkala, že patří k sobě a že spolu s medailonem mu předal i meč. Loki vzal meč do ruky a celým tělem se mu najednou rozlil pocit, jako by mezi jeho rukou a mečem se spojovali magické provazy. Třímajíc v ruce meč, soustředil se na změn svého oděvu a za chvilku tam stál ve stříbrno-černo-zelené zbroji, načež se vydal k průcodům

Asgard:

Friga nevěděla, co si má počít, ježtě před chvíli seděla u manželova lůžka když přišel Andor a vytáhl nůž, načež dorazil Thor a odvinil Andora ze zrady. Teď spolu bojovali venku a Friga mohla jen sledovat jak se bijí. Za sebou uslyšela kroky, těžké a značně netrpělivé. Když se otočila, spatřila ho. Vysokého muže s havraními vlasy v temné zbroji třímajíc meč. Jeho Oči měli barvu ohně a obličej brázdila maska hněvu, ale když promluvil, jeho hlas byl děsivě klidný. "Kde je Andor?" Nezmohla se na víc než jen ukázat směr, vypadal jako bůh pomsty uprostřed bitvy zaměřen na svůj cíl. Lehký vánek si jemně pohrával s jeho vlasy a jeho okolí zachvátil spalující mráz.

t