Draco Malfoy and Lionel Goldon

P O D V O D

  Šla jsem na večeři, když v tom to uvidím. Pansy se líbá s nějakým blonďákem. Kdo je asi ten blonďák? Draco! Prošla jsem se slzami v očích kolem nich a nemohla jsem do něho nežduchnout. Bylo mi vážně zle. Utíkala jsem neznámo kam, hlavně pryč. Slyšela jsem za sebou kroky, vím že to byl Draco. Přidala jsem do běhu. Dohonil mě a začal něco říkat.

  „Lio, já ti to vysvětlím...” Nedokončil to co chtěl říct protože jsem mu skočila do řeči.

   „Už za mnou... Nikdy nechoď.” vydrala jsem ze sebe a utekla s brekem. Když mi to chtěl vysvětlit, poznala jsem v jeho očích smutek a lítost. To mi bylo jedno.

  Vyběhla jsem z hradu a uviděla jsem Harryho, který se prochází po pozemcích školy. Neměla jsem chuť s nikým teď mluvit, takže jsem dělala že jsem si ho nevšimla. On mě očividně viděl, takže se za mnou rozeběhl. Přidala jsem do kroku a sedla si pod nejbližší strom. Nohy jsem si přitáhla k sobě a obličej schovala do klína.
  Zanedlouho si ke mě přisedl Harry a chvíli neříkal nic.

  „Stalo se něco?” pověděl po chvíli. Jen sem se něj podívala a on mě hned objal. Potřebovala jsem se uklidnit, takže mě jeho objetí dělalo dobře. Potom se odtáhnul a já mu vše řekla.

  Asi po půl hodině jsem už byla v pohodě, sice ne úplně ale trochu ano. Smáli jsme se vtipům a tak. Bylo to super.

   „Jsi super kamarád Harry.” dodala jsem potom a teď jsem ho zase objala já.
  Bylo už celkem pozdě takže jsme se rozhodli, že půjdeme na koleje. Stáli jsme před školou a rozloučili se.

  „Tak děkuji moc Harry a dobrou.” řekla jsem mile.

   „Není za co, dobrou noc.” usmál se odešel, vyděla jsem mizícího Harryho v chodbě a já se taky dala na odchod.

  Vstoupila jsem do Společenky a uviděla Pansy která se jen zlomislně usmívá. Ignorovala jsem ji. Šla jsem do pokoje a skočila hned do postele. Chvíli jsem ležela a potom jsem si všimla vzkazu a růže na nočním stolku. Přijď prosím o půlnoci před vchod na kolej.~D.M. On má tu drzost mi napsat tento ubohej vzkaz a poslat mi růži?! Nadávala jsem si v duchu. Bylo půl dvanácté a měla jsem pocit že bych tam jít měla. Půjdu tam jen proto abych si to s ním vyříkala.

  Za dvě minuty dvanáct. Vyšla jsem z pokoje tak aby mě nikdo neslyšel a mířila ke vchodu. Otevřela jsem dveře a tam stál Draco. Vyšla jsem ze dveří a čekala co z něj vypadne.

   „Lio...víš... Já...za to...NEMŮŽU!” lezlo to z něj jako z chlupaté deky, koukla jsem se mu do těch jeho krásných, modrošedých očí. Chvíli jsme se na sebe koukali ale já odvrátila pohled do země.

   „A jak mi to jako chceš dokázat?” zeptala jsem se nevěřícně.

  „Stačí mi věřit, Parkinsonová na mě použila kletbu Imperio a já jsem to nemohl ovlivnit. Lio, prosím. Já... Já tě... Miluju...!” Řekl a já jen překvapeně koukala. Po chvíli jsem to nevydržela a musela ho obejmout. Hrozně mi chyběla ta vůně.

   „Taky tě miluju.” pošeptala jsem mu do ucha. Odtáhl se ode mě a začal mě něžně líbat, hned jsem se k němu přidala. Dal svoje ruce kolem mého pasu a já mu ruce obmotala kolem krku.