Draco Malfoy and Lionel Goldon

S L Z Y

„Neměla by sis dělat ňáký známosti. Stejně chcípneme, tak co řešíš." srdce mi vynechalo jeden, možná dva, údery. Co to zase říká?!

„TAK A DOST. Odcházím! " zasmál se a pozvedl jedno obočí.

„Odejít můžeš ale mě se nezbavíš Lionel." teď jsem se zase zasmála já. Nesnáším ho. Doufám, že si ho náš otec podá. Co nejdřív ho musím vyhledat. Nechtěla jsem ho už nikdy vidět ale teď je to víc než nutné. Musím Brandona udat.

„Víš co, já půjdu. Pojď Draco." zavelela jsem a Draco šel ihned za mnou. Avšak Brandon nám zkřížil cestu. To je parchant.

„Ty si myslíš, že tě pustím? To se pleteš!" tak a dost. Nechtěla jsem to dělat ale musím.
Rychlým okamžikem jsem vytáhla hůlku a vyslala na něj kouzlo.

„Expeliarmus!" hůlka, kterou svíral v pravé ruce, mu vylétla a ho to odhodilo daleko od nás. Tím pádem jsme mohli projít. On byl zřejmě v bezvědomí.

„Pojď, jdeme!" řekla jsem směrem k Dracovi a začali jsme běžet dolů ze schodů. Srdce mi bušilo jako o závod. Bolela mě noha ale musela jsem běžet dál. Utíkali jsme co nám síly stačili. Jenže ještě nevím kam. Kam máme jít?

„Kam půjdeme? " zadýchaně pověděl Draco když jsme byli za půlkou schodů.

„To nevím... Za Brumbálem nemůžeme. Byl by z toho ještě větší průser. Nejdříve to pojďme vymyslet do Zmijozelské společenské místnosti. " taktéž udýchaně jsem to rozhodla.
Museli jsme tedy běžet až dolů. Do sklepení. Naštěstí jdeme dolů, ale i tak to dá zabrat.

„Rychle, pojď." řekla jsem, když jsme byli skoro tam.

„Dělám co můžu." odvětil Draco a já jen protočila panenkami.

„Zmijozelský dědic. " přerývaně řekl Draco, když jsme byli u dveří. Dveře se otevřely a nám se naskytl pohled na liduprázdnou společenku. Nikde ani noha.
Sedla jsem si do nejbližšího koženého křesla a Draco na sedačku. Pět minut jsme se tam vydýchávali, jako kdyby jsme uběhli maraton.

„Sem se nedostane, že ne?" vystrašeně se zeptal a já kývla na souhlas.

„Máš bratra cvoka." rozhodně řekl a já zase jen přikývla.

„Jde vidět, co zdědil po pánovi zla. Doufám, že ty taková za pár let nebudeš. " ušklíbl se.

„Možná nebudu. Možná že vůbec nebudu. On řekl že zemřeme. " smutně jsem se na něj podívala.

„Každý někdy umře, to je jasný. "
„Ale on myslel v blízké době. Draco, já se bojím. " z oka se mi zkutálela jedna neposedná slza. Rychle jsem si ji otřela.

„Já, jako tvůj kamarád... Tě ochráním." když řekl 'kamarád' zatvářil se smutně ale pokračoval. Jak mě ale chce ochránit?

„No, ehm... Tak jo, musíme se dostat k vám domů. Ty víš kdo tam je. Já to udělat musím. "

„Ty chceš jít za ním? A to jako proč? " zatvářil se vyděšeně, ale to mě nezajímá.

„Draco, ty nechápeš situaci. Bratr byl celou dobu v izolaci a schovával se před ním. To je zbabělý. Takhle to nejde. Musí o něm vědět, přes to nejede vlak."

•••

„Jsi si jistá? Ještě můžeme odejít." chytnul mě za ruku Draco a podíval se mi z hluboka do očí. Já nepatrně kývla a vstoupila do místnosti. Byla to ta jídelna, kde jsem už seděla. Teď tady budu udávat svého bratra. No, ani to není můj bratr. Dozvěděla jsem se o něm teprve nedávno.

„Počkej tady, pak se setkáme. " chtěl už odejít ale já mu stiskla ruku. Pomalu se ke mě otočil.

„Draco, co když... Co když se už neuvidíme? " v jeho očích se objeví strach ale na obličeji má svoji chladnou masku.

„Tolik jsem ti ublížila. Promiň. " z očí mi začnou téct slzy. On mě pohotově obejme a já se k němu přitisknu.

„To je dobrý, odpouštím ti. " odtáhli jsme se od sebe a všimla jsem si, že má skleněné oči. Ale je to Draco, ten by nebrečel.

„A teď už běž, není to rozloučení, nechci aby to tak vypadalo." vyslovit něco takového mi drásalo srdce. Oba víme, že ne Voldemort zabije.

„Možná se znovu setkáme. " řekne Draco a pouští moji ruku, když odchází. Stále cítím jeho dotek, ale to, jako všechno ostatní, zmizí. Dveře se zavřou a já si jdu sednout ke stolu. Ruce si složím do klína a čekám.

Po pár minutách se dveře znovu otevřou. Nejprve zahlédnu Luciuse a za ním jde otec. Oba si mě zkoumají pohledem, až nakonec Lucius zavře dveře a já tu s ním zůstanu sama.

„Tak ses vrátila. " vydechne a já se jen bez náznaku jakýchkoliv emocí dívám před sebe.

„Co tě sem přivedlo dcero?" už trochu znechuceným hlasem poví.
Chvíli mlčím, ale pravda musí ven.

„On se vrátil. Brandon." díval se na mě a pak se začal šíleně smát.

„To není možné. " jeho smích byl jak smích vraždícího psychopata. Což ale on je.

„Ukrýval se a ... " hledala jsem správná slova ale nakonec ze mě vypadlo jen: „Musíš ho zabít. " začal se smát na novo a to mě zmátlo.

„Proč bych ho zabíjel? Čekal jsem na něj celou dobu. On v sobě má mnohem větší moc než ty, drahá. Ty jsi byla jen zástěrka a teď se tě konečně můžu zbavit. " přejel mi mráz po zádech. Chtěla jsem z kapsy vytáhnout hůlku, ale nebyla tam. Sakra, já ji nemám. Tohle je můj konec. Opatrně jsem zavřela svá uslzená víčka a čekala na konec. Cítila jsem každičký tlukot svého srdce. Postavila jsem se a otevřela oči. Viděla jsem rozmazaně, ale poznala jsem, že má vytáhlou hůlku. Oči jsem opět zavřela a to bylo zřejmě naposledy. „Avada Kedavra!" ucítila jsem zelenou záři, která mě pálila po celém těle i pád na zem. Poté se mé tělo stalo jen další obětí pána Zla.

•••

Lionel byla velice zvláštní postava. Těžko říct, zda milovala Draca nebo Freda, to už nezjistíme. Draco pro ni byl ze začátku vstupenka do světa vyšší vrstvy, chovala k němu jisté city ale sama je nedokázala rozluštit. Fred, do toho byla zamilovaná, po dobu co měla milovat Draca, a to Draca ranilo a nechalo to v něm ránu, kterou při jejich posledním setkání Lionel zašila, avšak ta rána se otevřela a prohloubila, když zjistil, že ji její otec zavraždil. To stejné u Freda. Byl jí dán osud nemilované dívky, ale milovali ji dva chlapci. Fred a Draco se po její smrti nenáviděli míň. Je to Draco a ten bude nenávidět všechny navždy, to ano, ale už s Fredem nezápasí o její srdce, ale společně truchlí. A co se stalo s Brandonem? Pán Zla ho našel a utkali se, jenže pak Brandon znovu zmizel a jediný kdo věděl kam, byla teď mrtvá Lionel.

Tak jo. Je konec. Pamatuji si na chvíle, kdy jsem začala psát tuto fanfikci... Plánovala jsem si dalších pět dílů a jak to všechno dopadne, ale pak se něco stalo a nešlo to. Došla mi inspirace a to i v životě, takže kapitoly byly hodně nucené a nebyly dobré. Psala jsem to, protože HP miluji a bavilo mě to psát. Ale teď jsem jen ráda, že jsem to konečně ukončila a s prominutím mám pokoj. Ze začátku mi pomáhala moje nejlepší kamarádka a taky opora magic_sky, děkuju ❤
Je mi líto, že to skončilo smrtí Lionel, ale takto to bude konec jednou provždy.
A největší díky patří hlavně vám všem, kteří se dostali až na konec, děkuju vám za všechno a brzo se uvidíme u jiné knížky :)