Draco Malfoy and Lionel Goldon

N A B Í D K A

„Zdravím otče. " ironicky ale i odvážně a přesvědčivě jsem ho pozdravila a nadhodila úsměv. Byl tak napůl falešný a napůl pravý. Já se ho nebojím, neděsí mě to, že zabil a zabije tolik lidí... Jen mi vadí, že jsem o něm čtrnáct let nevěděla.

„Puste ji." řekl otec a oba smrtijedi mě pustili. Popošla jsem k němu a on mě krátce objal... Počkat, vážně mě objal?!

„Jsem rád, že tě konečně vidím Lio..."

„Nápodobně." dodala jsem.

„Malfoy Manor, tam budeme sídlit... Půjdeš se mnou." u Malfoyů?! To mi tak ještě scházelo...

„Ale musím přece chodit do školy. A vůbec... Já se ještě přemisťovat neumím a vážně si myslím že pěšky nepůjdeme." otec se mírně ušklíbl.

„Neboj se, do školy chodit budeš. Jen pár dní budeš chybět. A přemisťovat se budeš s někým." řekl a já přikývla.

„A toto musím ještě změnit. " řekl, podíval se na moje oblečení a současně pokyvoval hlavou na nesouhlas. Měla jsem stále zmijozekský dres do turnaje. Nijak ušpiněný nebyl. Jedním mávnutím hůlky jsem na sobě rázem měla svůj zmijozelský hábit. Asi nenašel nic vhodnějšího. No nevadí.

„No, díky teda." poděkovala jsem a porozhlédla se kolem sebe. Zajímavý hřbitov.

„Tady je pohřbena naše rodina..." řekl a z dálky se podíval na nějaké hroby.

„Pojď, prohlédneme si je." ještě dodal a vyšel vpřed. Já ho následovala.

Po několika minutách jsme byli skoro u konce. Vzadu byl jeden poslední hrob, ale otec se otočil a chtěl jít zpátky.

„A ten poslední? Čí je?" zarazil se a zůstal stát. Mezitím jsem k němu došla a přečetla si jméno.

„Rosemary Grint... Moj-je máma?" do očí se mi nahrnuly slzy...

Otec se otočil ke mně a zadíval se na hrob.

„Jaká byla? Moje matka?" zeptala jsem se zvědavě.

„No ehm... Rosemary, byla výjimečná bytost. Zaujala mně hned první den, kdy jsem nastupoval do školy... Poté co byla vybraná do Zmijozelu, jsem jasně věděl, že se s ní musím seznámit... Tak se taky stalo. Jenže zemř- ..." tak dlouhý příběh bych od něj nečekala a slovo 'zemřela' ani nedopověděl. Bylo to jako by mi to říkal někdo obyčejný s normálním životem.

„Ona zemřela. " řekl rychle, jakoby mu to došlo až teď a otočil se zpátky a mířil zpět ke smrtijedům.

„Moji milý stoupenci... Teď se přemístíme. Hned." řekl rázně a smrtijedi začali mizet jako pára nad hrncem, až jsem tam zbyla jen já a otec.

„Chytni se." nařídil a já tak udělala. Jakmile jsem se dotkla jeho ruky, celý svět se začal točit až najednou... Jsem zase stála před Malfoy Manorem.

Až teď jsem si všimla že jeho podoba je otřesná... Nemá nos a kůži bledou jako sníh. Možná i malinko nazelenalou. Jo, a nemá vlasy. Na hřbitově byla tma, proto jsem ho pořádně neviděla.

„Slyšel jsem, že máš něco s Luciusovým synem. Je to pravda?" zeptal se svérázně ale trochu i rozpačitě.

„No, teď už ne..." odpověděla jsem a pokračovali jsme k hlavnímu vchodu Malfoy Manoru. Už asi nevěděl co má říct, takže bylo ticho.

Dveře se otevřeli a všichni smrtijedi se rozprchli jiným směrem. Kam jdou?

„Teď půjdeš do připraveného pokoje. V sedm je večeře a zítra ráno v osm snídaně a v devět schůze, v hlavní jídelně." odešel a uviděla jsem domácího skřítka, který mě vyhlíží.