Love me, Adam [Sam Smith/Adam Lambert FF]

Kapitola 3.

Další dílek je tu :D Užijte si ho a přijměte mou omluvu za případné nalezení chyb :) Přeji všem příjemné počteníčko ;)

V cíli naší chůze si lehneme oba do trávy a pozorujeme zářivou noční oblohu. Vždycky mě fascinovala, svit luny tomu pokaždé dodával to správné kouzlo.

„Není to nádhera?" vydechne Adam zasněně.

„Je." nemůžu s ním jinak než souhlasit. Ležíme od sebe pár centimetrů, naše malíčky se skoro dotýkají. Nepatrně se tedy rukou otřu o tu jeho. Zřejmě si toho všimne, jelikož se tím směrem podívá.

„Víš na jaký souhvězdí se díváme?" zeptá se, pohled stále upřený do míst, kde se naše pokožky střetly.

„To netuším." vydechnu. On se na mě stále nepodívá, raději upře pohled zpět na oblohu. Chvíli je ticho, nic se neděje, poté uslyším vedle sebe šustění trávy. Otočím hlavu a skoro jí narazím do té Adamovy, má ji hned vedle mé. Nakloní se ke mě a vztyčí ruku k obloze.

„Támhle je souhvězdí Velká medvědice, tady je Malý medvěd,ty dva od sebe dělí Drak. Támhle trochu výš nad Malým medvědem se nachází Kefeus, nad ním je Kasiopeja." popisuje mi to. Jsme na sebe docela namáčknutí, takže nějak nedokážu pořádně vnímat, co zrovna říká. Dívám se na jeho vlnící se rty, cítím tělesné teplo, které z něj sálá.

Z ničeho nic otočí hlavu, takhle těsně jsme u sebe obličeje ještě v životě neměli. Důkladně si prohlížím jeho tvář, teprve teď si všimnu malých pih na kořenu jeho nosu a okolo něj. Takhle zblízka jsou jeho oči ještě výraznější a krásnější.Musím se kousnout do rtu. Adam se svým obličejem přiblíží, nyní naše rty dělí již jen milimetry. Tu mezeru přeruším já, protože natisknu rty na Adamovy růžové polštářky. Zatím nic nepodnikám, čekám až udělá první krok on.

Něžně se o mé rty otře, načež je začne opatrně oždibovat, jakoby se snad bál, že to dokonalé pouto mezi námi přeruším. Ještě žádný zastánce mužského pohlaví mne nikdy s takovým citem a ohleduplností nelíbal, to se spíše očekávalo ode mě. Je trochu nezvyk být pasivní, ale rozhodně si na nic nestěžuji, protože tato chvíle je prostě dokonalá.

Jazykem mi přejede po spodním rtu, přičemž mě začne hladit levou rukou po boku. Nepatrně se pod tím gestem zachvěju, je to až paralyzující. Jazyk za pár okamžiků nahradí zuby, lehce stiskne a zatahá. Slastně vydechnu, on využije mých pootevřených úst a vnikne dovnitř jazykem. Jakmile se naše jazyky poprvé dotkou, mám pocit, že mnou projel elektrický proud. Nadšeně se zapojuji do polibku. Jazyky se o sebe otírají v líném polibku, z nějž není znát jen živočišná touha. Je to tak neuvěřitelně opojné, chutnější než nejkvalitnější víno, sladší než kdejaká vybraná cukrovinka.

Pomalu nám oboum dochází kyslík, takže se od sebe neochotně odtáhneme a nabíráme čerstvý vzduch do plic. Opět do sebe navzájem zabodáváme pohledy, Adam se netváří zrovna odvázaně, spíš provinile. Mozek mi vyšle signál, že se něco posralo a jestli ho znovu nepolíbím, tak už z našeho sbližování nic nebude. Nemám však odvahu to udělat, jindy by mi to nedělalo problémy, ale to bych tu musel být s jiným člověkem.

„Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo." začne zmatkovat, dokonce mi uhne pohledem.

„Mně to nevadí." pousměju se, ale pochybuji, že to zachrání celou situaci.

„Tohle normálně nedělám." zamumlá, načež si rukou zajede do vlasů.

„Co normálně neděláš?" pozvednu obočí v očekávání, co z něj vypadne za moudro.

„Nelíbám se s o deset let mladšími kluky." slovo kluky se mi zaryje do mozku a vyvolá už několikátý nával vzteku za dnešní den. Ten chlap, ano zdůrazňuji chlap, mě začíná pořádně vytáčet. Tohle ještě nedokázal nikdo před ním.

„Já nejsem žádnej kluk, je mi třiadvacet, jestli sis neuráčil všimnout, už nejsem dítě, jsem dospělý stejně jako ty." zavrčím vztekle.

„To na tom pořád nic nemění." pře se se mnou. No, on se mi snad zdá!

„Jakto že ne?" rozčiluju se dál. Jsem zvědav, co mi na to řekne. Zvedne se z trávníku a chvíli mlčí.

„Víš co? Bude lepší, když na to, co se tady odehrálo, oba zapomeneme. Je mi líto jestli jsem tě nějak zmátl, ale tohle by nefungovalo. Vážně se moc omlouvám, netuším, co mě to popadlo, vždyť ani nejsi můj typ." s těmito slovy odejde. Konsternovaně sedím na zemi, ta poslední věta mě ranila. Takovou podpásovku jsem vážně nečekal, ještě ke všemu od něj.