Love me, Adam [Sam Smith/Adam Lambert FF]

Kapitola 12. - Epilog

Já jsem tak hodná osoba, že na epilog nemusíte čekat dokonce týdne, jak jsem měla původně v plánu xD Nemohla jsem to prostě vydržet, musím se s vámi o konec první série prostě podělit co nejdříve, dokud je to ještě čerstvé :D Asi si pokládáte otázku, když tu furt melu o první sérii, kdy sakra bude ta druhá? Jednoduchá odpověď zní v prosinci. Neděste se, ale potřebuju čas, abych si povídku předepsala a vy jste nemuseli na nové díly čekat půl roku xD Doufám, že na tuto povídku a její pokračování nezanevřete a nějací čtenáři se najdou i ke druhé sérii :) Děkuji všem, kteří mou povídku podporovali jak votes, tak kometáři :33 Jste zlatí, miluju vás :* Nyní dost keců a přeji všem příjemné počteníčko ;)

Systematicky skládám své oblečení a dávám ho do kufru společně s ostatními věcmi, které jsem si s sebou do států přivezl. Taylor mě se smutným úsměvem pozoruje a neustále se snaží pomoct mé osobě s balením mého zavazadla. Konečně se v kufru nachází všechno, takže na řadu přichází ta obtížnější část. Musím zapnout to ve švech praskající zavazadlo, tentokrát si nechám od Taylor pomoct.

Sejdeme spolu po schodech do rozlehlé jídelny, jež je napojena na kuchyni. Oba usedneme ke stolu a pustíme se do našeho posledního společného oběda. Nějakou dobu se zase po mé návštěvě neuvidíme, jelikož máme každý zaplněný program až k prasknutí.

„Doufám, že se ti u mě líbilo." začne Tay nenucenou konverzaci.

„Samozřejmě, že se mi tu líbilo. Máš to tu moc pěkně zařízený, navíc víš, že tvou přítomností nikdy nepohrdnu." věnuju jí upřímný úsměv.

„Ale jdi ty. Vím, že jsem ti už musela začínat lézt na nervy." zasměje se.

„Asi jako já tobě. Až se za mnou zavřou dveře, tak budeš skákat radostí do stropu." zažertuju.

„Jak vůbec dopadla ta večeře?" vyzvídá dychtivě.

„Skvěle. Vzal mě do jedné restaurace zaměřené jen na italskou kuchyni, takže jsem si to užil. Navíc tam byl klid a žádní otravní novináři. Dokonce rezervoval pro nás dva celou jednu sekci té restaurace, takže jsme tam byli sami a nemuseli jsme přeřvávat další lidi." pousměju se nad tou vzpomínkou. Bylo to od Adama moc milé, že mě vzal na romantickou večeři při svíčkách.

„A předpokládám, že si tě potom odvezl k sobě domů, když jsi přišel až ráno." spiklenecky na mě mrkne Tay a já se mírně zapýřím.

„Dali jsme si u něj skleničku vína a povídali si, to je celé." umírním její bujnou fantasii, i když tak trochu lžu.

„Budu dělat, že ti to věřím. Jak se vůbec ten tvůj ctitel jmenuje?" položí mi další otázku.

„To ti může být jedno." zakřením se na ní.

„Dobrá, budeme mu tedy říkat pan Tajemný." zašeptá značně pobaveně. Vyprsknu smíchy.

„Fajn, jak si mylady přeje." zasměju se.

„A bude z toho něco víc?" zamrká na mě svými dlouhými řasami.

„Rád bych ti řekl, že se to snažíme neuspěchat, ale..." nestihnu to doříct.

„Vy už spolu chodíte?" skočí mi do řeči, přičemž na mě vykulí oči. Kéž by to byla pravda, tak moc bych si to přál.

„Ne. V podstatě jsme se domluvili na tom, že budeme jen přátelé, případně přátelé s výhodami. Bylo by to všechno moc složité. Každý bydlíme na jiném kontinentu, dělí nás od sebe ta zpropadená louže. Oba jsme navíc dost pracovně vytížení, takže bysme na sebe neměli pořádně čas." povzdechnu si.

„My jsme s Calvinem taky oba pracovně vytížení a taky nám to klape, dokonce jsme i zasnoubení." poukáže na snubní prstýnek, který zdobí její prsteníček.

„Jenže vy bydlíte oba v USA. Navíc on to takhle nechce, protože mu ze stejného důvodu ztroskotal minulý vztah." objasním jí onen problém.

„Stejně bys ho měl zkusit ukecat. Jestli tě má opravdu rád, tak to kvůli tobě riskne. Nemáš co ztratit, můžeš jen získat." podotkne Tay, načež si dá další sousto hlavního chodu do úst.

**

„Budeš mi chybět." řeknu s pohledem zarytě upřeným před sebe. Nechci se na něj dívat, loučení by bylo o to horší. Sedíme v autě zaparkovaném nedaleko letiště, tudíž nás zatím nemohou otravovat paparazzi.

„Ty mi budeš taky chybět." pohladí mě po hřbetu ruky, jež mám položenou volně na svém stehně, načež ji stiskne.

„Podívej se na mě." pobídne mě k nějaké činnosti, ale dočká se jen razantního zavrtění hlavy. Nebudu brečet, slíbil jsem si to.

„Samueli, podívej se na mě." řekne nekompromisním, přesto přívětivým hlasem. Když nic nedělám, tak si mou tvář natočí k sobě pomocí své dlaně sám.

„Nemusíš být smutný, zase se uvidíme." promluví ke mně.

„Jenže to bude až za strašně dlouhou dobu. Navíc, jak mám vědět, že si do tý doby nenajdeš náhradu. Nevím, jestli ti to dochází, ale já tě mám vážně rád a tahle nejistota mě ubíjí." první slzy si najdou svou cestu ven, aby mi následně mohly stéct po tvářích.

„Já tě mám taky rád. A neplač." setře mi palci slzy ze tváří, ale není to moc platné, protože se mi ven řinou další a další. Zalknu se.

„No tak, pojď ke mně." přitáhne si mě do náruče, takže mu nyní smáčím tričko. Hladí mě konejšivě po zádech.

„No tak, Same. Vždyť víš, že by to nešlo. Jsme od sebe tak daleko, neměli bysme dost času se jeden druhému věnovat." snaží se to okecat.

„Prosím. Jestli mě máš opravdu rád, tak to se mnou alespoň zkusíš." přemlouvám ho.

„Same.." pokusí se něco znovu namítnout, ale já ho umlčím.

„Prosím." žadoním. Nyní se ukáže, jestli to se mnou myslí vážně, nebo mu jde celou dobu jenom o sex. Nic neříká, mlčí.

„Miluji tě. Chápeš, co to pro mě znamená?" vyznám se mu ze svých citů.

„Tak dobře. Budeme spolu chodit, mít vztah, říkej si tomu jak chceš. Mám ale dvě podmínky. Bude to jen zkušební a neoficiální, abychom věděli, jak nám to půjde a ty přestaneš ihned plakat, ano?" zadívá se mi upřeně do očí. Souhlasně pokývu hlavou, načež ho políbím.

**

S klidem na duši sedím ve vzlétajícím letadle, které míří do Anglie, mé rodné země. Můj přítel je od mého bydliště, tedy Londýna, vzdálený cca 8756 km myšleno vzdušnou čarou. I přestože nás dělí tato vzdálenost, souhlasil s naším vztahem, celé to kvůli mně podstoupí, i když už jednou na něčem podobném ztroskotal. Musím se mírně usmívat, nedá mi to. Už nejsem smutný z odjezdu, spíš natěšený z toho, co nám náš nový vztah přinese. So keep calm and love me, Adam!