Love me, Adam [Sam Smith/Adam Lambert FF]

Kapitola 11.

Nerada to říkám, ale toto je předposlední díl této první série.  Epilog přidám během příštího týdne. Doufám, že se vám dnešní dílek bude líbit :D Přeji příjemné počteníčko ;)

Nehorázně mě bolí hlava, mám pocit, že se mi snad rozskočí. S námahou a obrovským přemlouvání otevřu oči. V místnosti je šero, protože jsou zatažené závěsy, i přesto však dokážu odhadnout, že nejsem v jednom z pokojů u Taylor doma. Musel jsem se pěkně zřídit, jelikož mám totální okno, takže mě ani nepřekvapuje, že vedle mě leží v posteli další osoba mužského pohlaví. Nadzvednu deku, abych následně zjistil, že jsem celý nahý. No super! Si se zase vyznamenal, Smithe! Tebe tak ještě někdy nechat chlastat bez dozoru!

Otočím se na toho týpka, ale do obličeje mu nevidím. Vlastně jediné, co mu vyčuhuje z pod deky, je tmavě hnědá kštice. Doufám, že jsme spolu nespali bez kondomu. Ještě chvíli se rozhlížím po místnosti, kde se v marné snaze pokouším najít onen kondom. Po notnéchvíli to vzdám a rozejdu se ke koupelně, jež přísluší k pokoji. Cestou ještě pohledem zapátrám v nejbližším koši, abych se celý zoufalý dozvěděl, že ani tam prezervativ nenaleznu.

Ve sprchovém koutě na sebe nechám téct příjemně teplou vodu, která ze mě smyje všechna ta svinstva z předchozího večera. Taková malá očista nikdy neuškodí. Dokoce mi pod náporem tekoucí vody o něco ustoupí bolest hlavy, stále mi však tepou značně spánky, což je docela otravné a nepříjemné. Po vydatné sprše se osuším a následně zabalím do měkké osušky.

Jaké překvapení na mě nečeká při návratu do pokoje. Můj společník sedí na posteli se sklopenou hlavou a mne si se skučením spánky, můj příchod vůbec nezaregistruje. I když mu opět nevidím absolutně do obličeje, vím se stoprocentní platností, o koho se jedná, jeho potetované ruce bych poznal kdekoli.

„Doufám, že si večer použil kondom, protože jestli od tebe něco chytím, tak ti uříznu ptáka." promluvím na něj ode dveří se složenýma rukama na prsou. Trochu se lekne, takže s sebou v první řadě prudce škubne. Zvedne ke mně zmatený pohled, jakoby nechápal, co jsem mu právě řekl.

„Mohl by ses, prosím, trochu ztišit, praskne mi z tebe hlava." zamračí se. Nejspíš se nemračí na mě, ale pod náporem bolesti hlavy, to mi je však jedno.

„Stále si mi neodpověděl, jestli jsi měl ochranu." zamračím se na něj taky. Zmoženě si lehne zpět do přikrývek, nejspíš nemá náladu se tu se mnou teď vybavovat.

„Jak si to mám, kurva, pamatovat, když to nevíš ani ty." zabručí nepříjemně. Možná, že kdybych na něj byl milejší, dozvěděl bych se toho víc.

„Nedívej se na mě tak, já ho nemám." nadzvedne se na loktech, když už zřejmě nemůže vystát můj všudypřítomný pohled a ponurou atmosféru panující v pokoji.

„Klidně se můžeš přesvědčit sám." ušklíbne se a opět se svalí na postel. Protočím nad jeho poznámkou oči. Asi mu nebude zas tak zle, když má pořád energii na provokování.

„Musíme se pořád tak pošťuchovat a dohadovat?" odfrknu si, načež se pohnu ze svého místa a přistoupím k posteli, na níž se následně posadím.

„Já nejsem ten, kdo mi vyhrožuje ufiknutím mého pokladu." oponuje naoko ublíženě.

„Nechci chytit nějakou nemoc." oznámím mu nabubřele.

„To já taky ne." otočí se na mě celým tělem, takže leží nyní na boku. Přikrývka se mu pod náporem toho pohybu skoro posune až pod boky.

„Co tím chceš říct?" vyjeknu uraženě a propaluju Adama nenávistným pohledem.

„Ty sis začal, tak se nenafukuj." šťouchne mě prstem do sváře s poťouchlým úsměvem. Oženu se po jeho nenechavé ruce, ale on je rychlejší, takže s ní včas uhne. Musím přiznat, že jsme oba strašně dětinští.

„No jo." zamumlám, pohledem zkoumám svoje ruce. Adam se tiše zasměje, netuším,co mu přijde vtipné tentokrát.

„To po ránu vždycky vypadáš jak naježený kuře?" zeptá se. Jeho inteligentní otázky mě jednou opravdu odrovnají.

„Se koukni na sebe." odfrknu si a otočím se k němu zády. Netrvá to ani pár vteřin a už mám jeho paže omotané oklolo pasu. Cítím jeho dech ve vlasech, který mi je nepatrně čechrá. Adam mi uštědří jeden polibek na tvář, po němž se nemůžu neusmívat. Je to prostě nehorázně milé gesto.

„Jsi moc roztomilý, ale zároveň strašně otravný a místy i protivný." zašeptá s hlavou položenou na mém rameni.

„Já vím, ale ty nejsi taky žádný svatoušek." opřu si část své hlavy o jeho. Hladí mě jednou rukou po břiše a duhou si mě tiskne blíž k sobě. Sálá z něj teplo, jeho přítomnost mě uklidňuje, nemůžu být naštvaný ani kdybych chtěl a moc se o to snažil.

„Spletl jsem se." řekne najednou. Pozvednu nechápavě obočí, načež na něj stočím zmatený pohled.

„V čem?" zajímám se. Upře na mě své modré duhovky s nádechem šedi.

„V tom, když jsem říkal, že nejsi můj typ." pohladí mě něžně po tváři, poté spojí naše rty ve vláčném polibku. V tu chvíli moje srdce zahřeje pocit absolutního uspokojení, jež jsem tak dlouhou dobu nepociťoval. Jsem ten nejšťastnější člověk v celém Vesmíru.