Love me, Adam [Sam Smith/Adam Lambert FF]

Kapitola 5.

Tentokrát tu mám pro vás trochu delšídílek, sand se bude líbit :) Přeji všem příjemné počteníčko a děkuji osůbkám, které tuto povídku čtou, nebo jinak podporují :D

„Ehmm." odkašle si Adam celý rudý studem. Postaví mě pevně na zem. Já se nad jeho reakcí ohromě bavím. Kdo by řekl, že s ním bude až taková sranda.

„Nedívej se!" napomene mě, když kloužu pohledem po jeho těle do odhalených partií. Jeho slova mě však nezastaví. Než se stihne sehnout pro ručník a znovu se zakrýt, spatřím jeho chloubu. Kdyby se mi to nezdálo neslušné, tak obdivně hvízdnu, ale takhle se zmůžu jen na civění s otevřenou pusou. Nečekal jsem, že bude přírodou obdařený až natolik. Teď ani nevím, jestli bych to v sobě chtěl mít, protože bych se pak nedokázal měsíc posadit.

„Nepřijde ti blbé na mě takhle zírat?" prskne po mě, já se jen ušklíbnu.

„Snad se nestydíš? Dle mého názoru totiž nemáš vůbec za co. Jak to můžeš narvat do kalhot?" zajímám se provokativně. Jeho tváře zbarví ještě tmavší ruměnec.

„Vážně se tu budeme bavit o mém penisu?" nakrčí nespokojeně obočí. Ksichtit se umí vážně na jedničku.

„A proč bychom nemohli? Mě to přijde jako velice záživné téma. Má to dokonce i nádech anatomie, takže je to skoro vzdělávání, ne?" laškuju dál.

„Je mi to dost nepříjemné." zdůrazňuje každé slovo.

„To ale není můj problém. Mě to nevadí. Nechápu, co je špatného na tom, že se bavíme o části lidského těla." stojím si stále za svým.

„Jenže ta, jak ty říkáš část, je moje!" vypění. Mám takový pocit, že jsem ho vytočil.

„Tím líp, alespoň můžeme provést přitom vzdělávání i praxi. Říká se přeci, že člověk se toho nejvíc naučí praxí." vysvětluju mu důležitě. Vypadá dost zoufale, nejspíš mu i došli argumenty.

„Můžeš zmlknout, prosím? Nevěděl jsem, že seš tak ukecanej." konstatuje.

„Nemůžu. Rád mluvím, hlavně když je očem, což momentálně je. Mimochodem, to tvým partnerům nevadí velikost tvého penisu? Já bych se toho teda docela bál, asi není dvakrát příjemné, když ho máš v sobě až..." nestihnu to doříct, protože mi pusu zacpe svým jazykem. Jednou rukou svírá můj zátylek, druhou sjíždí na můj zadek, který následně stiskne. Vydechnu mu dortů.

„Jestli ještě cekneš něco o mém přirození, tak ti ho tam nacpu bez přípravy." zavrčí, načež se opět ponoří do polibku. Naše jazyky se o sebe aktivně otírají ve vroucném polibku. Zajedu mu rukou do vlasů, jemně za ně zatahám, on mě na oplátku kousne do rtu. Svou ruku přesune z mého zátylku níže, cítím příjemné mravenčení rozléhající se mi celým tělem, které mi ten dotyk způsobuje. Svou pouť ruka ukončí na mém stehnu těsně pod zadečkem.

Začínám být vzrušený, tvrdnu, Adam na tom není o moc líp. Cítím jeho probouzející se mužství na tom svém, jelikož si mě k sobě dost náruživě tiskne. Momentálně je mu asi totálně u prdele náš věkový rozdíl deseti let, stejně jako mně. Jeho horká pokožka mi snad vypálí díru do těla, skoro se kvůli tomu nemůžu pořádně soustředit na okupování brunetových rtů. Svým mrštným jazykem mě brzy dovede k šílenství, co teprve až se jím bude dotýkat jených míst.

Začne mě něžně postrkovat k posteli, můj zadek však ani na vteřinu nepustí z horkých dlaní. Narazím do pelesti postele, do níž následně spadnu. Adam si mě chvíli prohlíží s rošťáckým, místy až gurmánským výrazem. Začíná mou osobu dost děsit, radši nechci vědět, co se mnou má v plánu.

„Nikdy jsem si nemyslel, že se na tebe budu moci dívat v této situaci. Je to skoro pohled pro bohy." polichotí mi, začnu se pýřit. Tohle mi ještě nikdo neřekl.

„Jseš roztomilej, když se červenáš, akorát by ses mohl oholit, vypadáš pak ještě víc k sežrání." pokračuje, já musím být rudej až na zadku.

„Díky." zamumlám si pod vousy.

„Neděkuj. Ty asi nejsi moc zvyklej na komplimenty, co? Myslím od někoho jinýho než od fanoušků." zeptá se zvědavě. Upřímě se zrovna v téhle chvíli nechci o něčem takovém bavit. Chci dělat jiné věci!

„A ty nejsi můj fanoušek?" zajímám se nevinně.

„Mám rád tvou hudbu, hlas, to ale ještě není fanouškovství." vysvětlí.

„Hmm."

„Odpovíš mi na mou otázku?" dožaduje se dál.

„Většinou skládám komplimenty já." přiznám.

„Jo, my aktivové to máme v životě těžké. Takže je tohle pro tebe něco nového." mluví si spíš pro sebe. Já jen rezignovaně kývnu.

„A jsi si jistý, že chceš pokračovat? Nebojíš se? Jsi na to připravený?" zavalí mě salvou otázek. Doteď jsem nad tím nepřemýšlel.

„Asi jo." zakoktám se. Původně jsem chtěl znít sebejistěji.

„Asi nebo určitě?" naléhá nekompromisně.

„Určitě." zašeptám. Snad svého rozhodnutí nebudu později litovat.

„Dobře." usměje se povzbudivě, pak se položí vedle mě. Začne oždibováním rtů, jenž se zvrtne ve vášnivý polibek. Jeho ruce mám snad všude, hladí mou hruď, bříško, postupuje na stehna, jedno mi nadzvedne, aby se mohl lépe vpasovat mezi mé nohy. Osmělím se a své dlaně, prozatím bloudící jen po zádech, přesunu na Adamův pevný zadek.

Modroočko mi začne přejíždět rukou po rozkroku, načež mi prsty zajede za gumu slipů. Chvíli jimi jen hladí táhlými pohyby podbřišek, poté za ně zatahá, ve snaze je ze mě sundat dolů. Ve mě hrkne. Nechci, aby mě viděl bez spodního prádla.

„Adame." zachraptím podbarveným hlasem. Nic, vůbec nereaguje.

„Adame." zdůrazním, odezvy se však nedočkám.

„Adame, prosím." v mém hlase je znatelné zoufalství.

„Hmm?" zamručí. Spodky mám už skoro dole. Pomalu hysterčím.

„Adame, prosím, já nechci!" do očí se mi derou skoro slyzy. Ihned ustane v dosavadní činnosti. Slipy mi vrátí do původní polohy a podívá se mi do očí. Mám na krajíčku.

„V pořádku? Nechtěl jsem tě vyděsit." omluví se. Znatelně se uklidním.

„Nejsem připravený. Jsem slaboch." odvrátím pohled, od této chvíle se mu už nebudu moct v životě podívat do očí. Cítím se potupně a trapně. Bude si mě moct napsat do postelových eskapád, s mým štěstím budu na seznamu jako první a k mé smůle i poslední.

„Nic se neděje." pohladí mě konejšivě po tváři.

„Ale děje. Ztrapnil jsem se před tebou, akorát jsem ti dokázal, že jsi měl s tím dítětem pravdu." pokusím se zvednout, neúspěšně. Adam mě zatlačí zpátky do matrace.

„Není to dětinské. Takovéhle věci se stávají dnes a denně. Nemusíš se stydět, není se za co." ujišťuje mě Adam.

„Tobě to nevadí?" podivím se šeptem.

„Ne. Je to tvé rozhodnutí, stejně na něm nic nezměním a znásilnit tě rozhodně nehodlám." zasměje se. Je vážně moc hodný. Ležíme vedle sebe dlouho a povídáme si. Přijde mi to ještě lepší než naše předchozí činnost.