Love me, Adam [Sam Smith/Adam Lambert FF]

Kapitola 4.

Pálí mě oči, nemám daleko k slzám. Cítím se jak přejetý parním válcem. Myslel jsem, že ten pocit odmítnutí již nikdy nezažiju, ale je zpět. Možná bych měl o tom napsat další desku, chtěl bych vidět jeho ksich, kdybych zase získal Grammy, tentokrát ale díky němu.

Ani si neuvědomuju, že brečím, slzy mi volně stékají po tvářích, ani se neobtěžuju je utírat, jelikož by tam za pár vteřin byly znovu. K mému štěstí začne pršet, takže bych se měl zvednout a jít se schovat, abych nepromokl, protože bych z toho mohl být nemocný. Zvedat se mi však nechce. Nechávám se dobrovolně omývat kapkami deště.

Jsem promoklý až na kost, je mi zima, ale snažím se to nevnímat. Užívám si totiž tu očistu, jako bys deštěm odešly všechny chmury a strasti, jež mne doposud tížily. Déšť ze mě smyje všechno to svinstvo, budu se cítit jako znovuzrozený, s čistým štítem.

Vzpomenu si na mou maminku. Vždy když pršelo, tak mi -to jsem byl ještě malé dítko- říkala, že pláčou andělé. V dětství jsem tomu věřil, vlastně jejím slovům docela věřím i teď, protože je krásné být naivní.

Padne na mě náhlá únava, chce se mi strašně spát. Zavřu tedy oči a nechám se unášet krásnými vzpomínkami, které mě pomohou ukolébat ke spánku.

***

Probudím se v měkké posteli, venku je ještě docela šero. V místnosti cítím mátu. Otevřu zvědavě oči. Netuším, kde se nacházím, nepamatuji se, že bych tady někdy byl. Nikdo tu není. Z vedlejší místnosti se ozývá tekoucí voda. Taky bych se rád vykoupal. V tom si zděšeně uvědomím, že v posteli ležím jen ve spodním prádle.

Proud vody se zastaví, načež ke mně dolehne zvuk otevírajících se dveří od sprchového koutu. Pak je chvíli klid, poté se zase spustí voda, tentokrát v menší míře, doprovázená zvukem kartáčku. Dále zvuky nevnímám, raději se rozhlížím po pokoji, v tom mě vyruší otevírající se dveře koupelny. V nich stojí mužská postava zahalená jen tam dole do ručníku. Mlčky na sebe zíráme. Netušil jsem, že má takhle dobrou postavu. Kapky vody mu stékají po vypracovaném těle, vlasy má spláclé, trochu mu zasahují do obličeje. Vypadá nehorázně sexy, až to ve mně vyvolá vzrušení, to však ihned ochladne po vzpomínce na náš včerejší incident. Raději ani nechci vědět, jak jsem se sem dostal.

„Tohle tvoje chování tedy nebylo vůbec dospělé." konstatuje holou skutečnost, mě to však zase namíchne.

„Kdyby si nebyl hulvát, tak tohle vůbec nemusíme řešit." zamračím se. Vím, že ani tohle není dvakrát dospělé, ale nemůžu si pomoct. Adamův pohled ihned zjihne. Přistoupí k posteli a sedne si vedle mě na kraj matrace. Podá mi hrnek s mátovým čajem, jenž dosud nedotčeně ležel na nočním stolku. Upiju z něj a slastně přivřu oči. Je ještě teplý.

„Jak se cítíš?" zeptá se až mateřsky a pohladí mě po rameni. Zřejmě mu nevadí, že má na sobě jen osušku. Kdyby se mu uvolnila, tak by i dostál svého jména. Ocitl by se tady, jak ho Bůh stvořil. A mě by to tedy vůbec nevadilo, ba naopak.

„Unaveně, je mi trochu zima a bolí mě snad úplně všechno." postěžuju si.

„Za blbost se holt musí platit." neodpustí si pichlavou poznámku.

„Když si ze mě tolik nadšenej, tak proč si mě tam nenechal třeba chcípnout?" zařvu na něj. Nadskočí leknutím, zřejmě neočekával zvyšování hlasu.

„Protože bych si to nikdy neodpustil. To není můj styl." promlouvá ke mě stále klidným a vyrovnaným hlasem. Ten chlap se snad ani nedokáže zlobit!

„Ale někoho bezcitně odkopnout, to se ti nepříčí a urážet lidi taky ne. To je asi ten tvůj styl." ztiším se, hlas mám však stále zvýšený.

„Nevím, proč kvůli tomu tak vyvádíš. O nic přeci nejde. A netuším, o jakém urážení tady mluvíš! Nikdy jsem nikoho neurazil a ani to nemám v plánu. Shazovat lidi je pod mou úroveň. Shledávám to jako tu největší ubohost." brání se, zní při tom dost přesvědčivě, skoro mu i uvěřím, že to o mně nechtěl říct, ale nejsem tak naivní. Určitě narážel na mou váhu a postavu, přitom se tak snažím. Hodně jsem zhubl, chodím do posilovny, ale někomu je to holt pořád málo.

„Já zapomněl, že jsi pan dokonalý, který nikdy nedělá chyby." zvednu se nasupěně z postele, na vlastních nohách však dlouho nepostojím, jelikož se mi zamotá hlava a začnu se pomalu kácet k zemi. Tvrdého nárazu s podlahou se však nedočkám, protože mě zachytí Adamovy silné paže. Když otevřu oči, opět se navzájem skenujeme pohledy. Po chvíli se k sobě tradičně nakloníme k polibku, ale dříve než to stihneme uskutečnit si oba uvědomíme, že Adamův ručník, jenž byl ještě před pár minutami pevně omotaný okolo modroočkových boků, nyní leží na podlaze.