Life in the forest

Smutek všude okolo

Když Kera přišla zpátky do tábora, pohřeb již probíhal. Timmiho mrtvola ležela na hranici a hořela. Nejblíž stála jeho matka Jenifer, která držela Mellisu pevně za ruku a vedle nich stála Lucy, kterou objímal Kevin. Všude bylo ticho a každý byl zasažen vlivem smutku. Kera se nešla přidat k ostatním, místo toho si sedla na svůj oblíbený balvan, odkud všechno pozorovala. Oheň spalující mrtvolu, plačící rodinu.

Když je pozorovala, přemýšlela o tom, co by se dělo, kdyby zemřela. Jak by byla pohřbená? Kdo by místo ní získal zpátky jejich majetek? Co by se stalo se svobodnými lidmi, jak se nazývali. Někteří se sice jednou chtěli vrátit ke svým starým životům, ale nemuseli.

Jakmile se těch myšlenek opět zbavila, zadívala se do plamenů. Často jí pomohli na nic nemyslet, ale tentokrát ne. Ve chvíli, kdy se do nich podívala, vybavila se jí vzpomínka, jak byla její matka upálena. Viděla její tělo, pálené zaživa, slyšela její bolestný křik. Když ji tehdy odtáhly od hranice, přísahala, že zabije každého, kdo se podílel na matčině rozsudku. Barona Ralfa a biskupa Antonyho z Manthony. Baron už byl sice mrtví, ale biskup stále žil a pro ni to bylo jako trn v noze. Sama sice kázala svým lidem, že pomsta nic neznamená, ale nechtěla, aby někdo dopadl stejně jako její matka. Nechtěla, aby biskup obvinil i někoho jiného z čarodějnictví a poté nechal upálit. Navíc pomsta není nic ve srovnání vidět baronův žal, když mu zemřela jeho žena v náručích. Nebyla to Keřina práce, ale zemřela v posteli, kde se nevipořádala s horečkami, které ji nakonec i zabili.

"Jsi v pořádku?"zeptal se někdo Kery a tím ji vytrhnul ze vzpomínání. Před ní stála starší žena. Byla to Amelie nejlepší felčarka v táboře. Měla milý obličej a šedé vlasy stažené do drdolu. Byla snad nejstarší žijící člověk v táboře. Přivedla většinu zdejších dětí na svět včetně Kery a Willa.

"Jo,"řekla jí Kera a napodobila úsměv. Pravda, ale byla opakem. Od Thomasova příjezdu se s ní něco dělo. City se jí vracely zpátky. Thomas hrál její hru. Její bezcitnost se vytrácela pryč stejně jako před pěti lety, když Thomase potkala na královském hradě. K jejímu šťestí se poté všechno vrátilo k normálu, ale teď je Thomas zpátky a všechno to opět začíná.

"Nelži. Vím, že nejsi, ale nebudu tě nutit, aby jsi mi to řekla. Místo toho se ti spíš ještě podívám  na tu ránu, o které Kevin mluvil,"odpověděla jí Amelie mile. Kera nic nenamítala a ukázala jí zranění. Amelie ho prohlédla a u toho pokyvovala vesele hlavou.

"Co je?"zeptala se Kera.

"Kevin je šikovný, Asi ho začnu víc zaučovat. Mohl by z něj být skvělí felčar." Kera se usmála a zakryla si ránu."Půjdu přichystat bylinky pro Jenifer na uklidnění a Mel něco na spaní,"řekla Amelie a odešla.

Kera vytáhla z váčku u opasku smaragdový náhrdelník a upřeně ho pozorovala. Vzpomněla si, jak se s Thomasem líbala. Jak by to asi dopadlo, kdyby nebylo její rány. Skončila by s ním opět v posteli? Pak si, ale vzpomněla na jeho znaménko ve tvaru hvězdy.

"Hezký náhrdelník. Od koho je?"ozval se Williamův hlas.

"Na tom nezáleží,"řekla Kera a schovala náhrdelník zpátky do váčku."Co je nového v Lewborouw a u lesních lidí?"

"V Lewborouw nic, ale u lesních lidí máme přírůstek. Markova žena Evelin porodila a mají krásnou dcerku. Evelin by byla ráda, kdyby ji někdo pokřtil, ale sama víš, jak to je."

Kera přikývla."Promluvím si s otce Francisem a pokusím se to zařídit."

"Co jsi vůbec dělala na hradě?"zeptal se Kevin.

"Nás by  to taky zajímalo,"přidala se do rozhovoru Emily s Annou.

"Zase jste se vsadili, že?"řekla Kera a Anna jí přikývla."Posel a Thomas."