Life in the forest

Neměla bojovat

Keru ráno probralo Thomasovo chrápání. Hlavu měla položenou na jeho hrudi, která se pravidelně zvedala a z jeho pusy se ozývalo to příšerné chrápání. Opatrně se zvedla a podívala se na něj. Byl roztomilý, když spal. Kera pomalu vstala z postele a pořádně se protáhla. Po dlouhé době se opět pořádně prospala a dokonce i vedle muže, kterého milovala.

Od dveří se ozvalo jemné zaklepání a poté se dveře otevřely. Dovnitř vešla mladá dívka se zrzavými vlasy spletenými do dlouhého copu. V ruce držela stříbrný tác s talířky, na kterých bylo jídlo a džbán s dvěma poháry. Kera si položila prst na ústa a naznačila jí, ať je potichu. Nechtěla Thomase vzbudit a jeho stálé chrápání jí bylo důkazem, že se jí to zatím i dařilo.

„Má paní, nesu vám snídani a mám vám od Edgara vzkázat, že až se připravíte na cestu můžete vyjet. Muži jsou připraveni a čeká se pouze na váš rozkaz," zašeptala mile dívka, uklonila se a položila tác s jídlem na dřevěný stůl u krbu.

„Jak se jmenuješ a jak dlouho tu jsi? Nepamatuji si tě?" zeptala se Kera nejistě a posadila se do křesla vystlaného kožešinami ke stolu, na kterém byla její snídaně. Dívka jí nalila do poháru mléko a přiložila do ohně v krbu.

„Jsem Izabel, sestra Lamberta a sem na hrad mě Lambert přivedl teprve před několika dny, má paní." Kera si ukrojila kousek chleba, namazala si na něj ovčí sýr a pořádně si do něj kousla. Chtěla se před cestou pořádně najíst, navíc měla pořádný hlad.

„Nevěděla jsem, že má Lambert sestru a neoslovuj mě pořád má paní. Mám radši normální oslovování."

„Rozumím, má-. Omlouvám se, poslední kněžko. A abych to vysvětlila, nemám s Lambertem stejnou matku. Jsem bastard." Izabel se při tom slově smutně podívala na Keru a sklopila pohled k zemi. Na zdejším hradě nebyla sama, která pocházela z nemanželského početí, ale i tak se za to styděla.

„Lepší bude, když mě budeš oslovovat normálně, Kero. A nemáš se za co stydět. Jsou tady lidé s horší minulostí než tím, že jsou nemanželští."

„Myslíš například vrahy, žoldáky, děvky a další lůzu," ozval se rozespalý hlas Thomase, který se na posteli posadil. "Doufám, že necháš něco i mně?" Kera se zastavila, když chtěla kousnout už do druhého krajíčku chleba. Lekla se Thomase a už vůbec se jí nelíbilo, jak nazval lidi, kteří jsou její poddaní a rozsáhlá armáda, jejíž součástí bylo i několik žen. Kera položila krajíc chleba zpátky na talíř a mile se usmála na Izabelu. Vřel v ní vztek, který vyvolal Thomas, ale nechtěla, aby její špatnou náladu schytala Izabela.

„Izabel donesla bys mi prosím brnění poslední kněžky?" zeptala se příjemně a věnovala Izabel předstíraný úsměv. Izabel jemně přikývla, uklonila se a odešla z pokoje. Jen co se za ní zavřely dveře se Kera prudce postavila až se jí z toho zlehka zamotala hlava.

„To jsi říkat nemusel. Chápu, že je nemáš rád, ale většina z nich za svoji životní úroveň nemůže!" křikla naštvaně Kera na Thomase a přešla ke krbu. Opřela se rukou o jeho římsu a zhluboka dýchala. Nechtěla na Thomase křičet, ale jeho slova ji hodně vytočila. Uslyšela, jak se po pokoji rozléhají těžké kroky a kolem pasu se jí omotaly Thomasovy ruce. Thomas si opřel hlavu o její rameno a jednou rukou jí přejížděl po rameni.

„Promiň mi to. Nechtěl jsem tě naštvat," řekl Thomas provinile.

„Ale naštval Thomasi. Vím, že ani já nejsem nějaká urozená šlechtična, ale jen původ neznamená všechno. Tihle lidi přísahali svoji věrnost mému rodu, teda hlavně poslední kněžce, ale bez nich by nebyla žádná armáda a bez armády bych nemohla pomoct králi a..." Kera chtěla pokračovat, ale Thomas si ji k sobě otočil a položil ji prst na pusu. Kera se zadívala do jeho krásných smaragdových očí a zavrtěla hlavou. Opřela se o jeho hruď a objala ho. "Prostě mě jen vytočilo, jak jsi je nazval. Ne každý může žít takový život jako urození."