Stalker [CZ]

1.

Už jedu víc jak 20 hodin v kuse, a začínám mít docela hlad. Vystřídal jsem víc jak 7 různých CD, a pomalu usínám za jízdy. Rozmazaným pohledem sleduju rychlost na tachometru. 200 km/h. Asi bych měl zpomalit. Ale nemám potřebu. Přijdu si jako zdrogovaný. Stromy se mi v okýnku mihají během vteřiny, vidím jako šedesátník bez brýlí, a motá se mi hlava. "Nejsem dehidratovaný?" Ach, mé podvědomí zase přemýšlí za mě, super. Jako na zavolanou projíždím okolo malého žluto-fialového, trochu kýčovitého motorestu. Zastavuji kousek za motorestem a vydávám se ke kufru od mého Audi. Z postranní kapsy v kufru vytahuju pistoli. Není to žádný Kalashnikov, ale zase to není jedna z takových těch malých pistolek, co si v kabelkách nosí prostitutky. Je to nějaký takový ten typ pistole, co si nosí poldové za opaskem. Zastrkávám si pistoli do kapsy od mé kožené bundy a vyrážím ke dveřím motorestu. Přes prosklený vchod mě od pokladny pozorují dvě dívky. Jedna zrzka, husté vlasy jí šly do všech směrů. Projížděla mě ledově modrýma očima a šibalsky se usmívala. Měla černo-žlutou zástěru, a pod ní košili, zaplou na až moc málo knoflících. Ta druhá byla opálená, kaštanově hnědé vlasy spletené do rybího copu a oči tmavě zelené. Měla tu samou zástěru, akorát pod ní místo provokativní košile měla bílý svetr. Když jsem vešel do dveří ozvalo se nepatrné zapištění. Ta zrzka. Je ze mě vedle. Ano, možná to zní egoisticky, ale takový já prostě jsem. Procházel jsem se po motorestu a rozhlížel se sem a tam. Od pultu jsem uslyšel šeptání. "Jdi se podívat do těch zásob!" Otočil jsem se. Už jsem jen viděl, jak dívka se zelenýma očima přebíhá od pultíku někam dozadu za dveře. Vydal jsem se směrem k pokladně. Zrzka se sebevědomě usmívala. "Nějaká přání?" Usmála se, a prohrábla si vlasy, jako ve zpomaleném filmu. "Dvě petky Coca-Coly, jeden sendvič se šunkou a sýrem, a to bude nejspsíš všechno." Zrzka po mě přejela pohledem. "A nechceš k tomu žvýkačky?" Pozdvihla obočí s vyzívavým pohledem. "Ne." Odbyl jsem ji chladně. Jsem unavený, a na nějaké laškovaní se zrzavou obsluhující opravdu nemám náladu. "A vážně je to opravdu všechno, co si přeješ?" Pousmála se a skousla si rty. Fajn, už mi došly nervy. Vytáhl jsem z kapsy bundy pistoli. Na její pleti nabyl mrtvolně bledý odstín. "Tak hele, nemám náladu ti to tady vysvětlovat, takže pokud nechceš mít problémy, necháš mě s tím v pohodě odejít, a nikomu nezavoláš, jasný?" Pomalu pokývla. "Fajn." Pobral jsem všechny věci, a vydal se ven. Přes prosklený vchod jsem viděl, jak zrzka přes pevnou linku na zdi naťukávala nějaké číslo. Poté si přiložila sluchátko k uchu. Proč všichni v tomto krutém světě tak lžou. Jsme ztracenci ve lžích.  Bez váhání jsem namířil pistoli na cíl, a vystřelil. Bylo to skoro neslyšné. V ten moment zrzka ztratila rovnováhu, a jakoby se "opřela" o zeď. Ze spánku jí začaly po tváři stékat krůpěje krve. Další zbytečně zmařený život kvůli lidské demenci. Vydal jsem se k autu. Po konzumaci sendviče a Coca-Coly už cesta ubíhala rychleji. Za 4 hodiny už jsem byl tam, kde jsem chtěl být. V Severní Karolíně. Přesněji malé útulné městečko Hawes. Projížděl jsem ulicí St. Patricka, až jsem zastavil u docela velkého cihlovaného baráku. Vyšel jsem z auta a vydal se ke dveřím. Na dveřích bylo pozlaceno: Drew-Collins. Tak a je to tady. Šance na nový život, Přímo zde. Pár neschopných centimetrů od mé ruky. Zdvihl jsem tedy ruku a zaklepal.
•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Čaute lidi, promiňte za mojí sakra dlouhou neaktivitu, nebyl čas, a ani nápady, ale budu se pokoušet to změnit, dostala jsem celkem dost nápadů na pokračování "Stalkera". Tak snad se vám zatím líbí, uvidíme, co Jonah s kapku psychpatickými sklony udělá nadále :P Tak se mějte krásně, skládejte básně, zatím ^^