Stalker [CZ]

3.

"Jonahu, vstávej, slyšíš? Jonahu! Notak, vstávej!" Taky si myslíte, že to, co se rozeznívá po mém novém pokoji je budík? Popřípadě Beth či Charles? No ano, taky jsem si to myslel, dokud jsem neotevřel oči, a nezjistil, že jsou 4 hodiny ráno. Zakmital jsem rozespalýma očima po pokoji. Nikde nikdo. Budík jsem zapnutý neměl. Beth a Charles spí. Je tu mrtvolné ticho, kdyby z mého pokoje někdo utíkal, nebo se schoval, zajisté bych to slyšel. Ale já slyšel jen hlas, říkající mé jméno, a vytrhující mě ze spánku. Třeba to byl jen sen. Ale třeba taky ne. Rád bych rozsvítil a porozhédl se po domu, zda-li jsem měl slyšiny nebo ne, ale znavenost mi to nepovoluje. Zabořuju se obličejem do polštáře, a opět upadám do toho hlubokého transu, jinak nazývaný spánkem.
---
"Jonahu, drahoušku, vstávej." Otevírám oči. K mému milému překvapení to není žádný tajemný hlas z hlubin, ale teta Beth. Hlasitě si oddychuji. "Musíš se připravit do tvé nové školy." Usmívá se teta Beth, a rozespale si sedá na okraj postele. No ano. Vskutku. Dnes mám velký den. Výtvor mé dosavadní image. Volím opět Tichošlápka. Je prostě bezkonkurenční. Vstávám z postele, a jdu dolů na snídani. Nejsem náročný člověk, co se týče snídaní. Posnídám tedy pouze zelený čaj a celozrnný chléb. Ani si nedokážete představit, jak dokáže taková lehká snídaně člověka nasytit. Po jídle vybíhám nahoru, a otevírám Stevovo již bývalou skříň. Přichází rozhodnutí. Co si vzít na sebe? Ano, možná teď zním jako bohatá puberťačka, ale oblečení hraje významnou roli. Volím kostkovanou červenou košili, bílé triko, a tmavě modré džíny. Perfecto. Když nastupuju do Audi, vybírám si pro jízdu do školy Arctic Monkeys. Při jízdě si nemůžu pomoct, ale musím si zapálit, ráno to bylo podivné. Zase znova. S každým potahem o problém méně. Magic. Konečně jsem u školy. Je to asi 4 patrová šedá škola. Ne moc výrazná. Ale postačí. Mezitím, co stoupám po schodech nahoru ke dveřím školy, cítím na sobě cizí pohledy. Ve škole je až přelidněno. Ale co jsem mohl očekávat, je to škola. Hned naproti přes celou chodbu jsou rudé dveře s nápisem ředitelna. Se zaklepáním vcházím dovnitř. Za světle hnědým stolem sedí vcelku mladý muž. Afroameričan. "Ty musíš být Jonah Drew, viď?" Spustí bez čekání muž. "Eh..Ano, a vy musíte být zajisté pan ředitel Hopkins?" Muž pokývne. "Jonahu, tady máš klíčky od skříňky, a tady rozvrh, tvoje třída je 2.A, vítej na naší střední škole." Vřele se usmál a pak uhnul očima, které vyznačovaly pohled *VypadniZMojíKanceláře*. Z toho, co jsem zatím stihl vypozorovat, tahle škola splnilo přesně to, v co jsem očekával. Nebyla ničím výjmečná. Tlupy namakaných fotbalistů šikanátorů. Skupinky pohledných, všemi obdivovaných roztleskávaček. Outsideři, s brýlemi, rovnátky, a tlustou knihou v ruce. Skupina Hippies. Hlouček Anime obdivovatelů. A pak tu byli i lidi, kteří byli svým způsobem jedineční. Nepatřili do žádné ze skupin. Šli sami za sebe. A tam budu i já. Když jsem ze sebe sundaval bundu, a házel jí do skříňky, mířil si to ke mě hlouček roztleskávaček. O něčem velmi živě diskutovaly, chichotaly se, a pozorovala mě. V čele je vedla blond dívka, s roztleskávacím dresem, na kterém byl nápis "Hawesští žraloci". Pro vaší informaci: dres roztleskávaček se skládá z uplého tílka a krátké mini-sukně, takže si dokážete představit, jaký to ve školách způsobuje poprask. Když se ke mě hlouček roztleskávaček dostal, zabouchl jsem skříňku. Blondýnka v dresu mě chytla za rameno a spustila. "Ahoj, ty tu asi budeš nový, takže mě nejspíš ještě neznáš. Jsem Katelyn Rose Romanovová, kapitánka roztleskávaček. A ty seš?" Sladce se usmála a mírně našpulila rty. Byla až nepřirozeně krásná. Zlaté vlnité lokny padající jí na ramena, výrazné modré oči, růžové tváře, plné tvarované rty a dokonalá postava. Každý kluk na téhle škole by byl rád za to, že na něj vůbec pohlédla. Ale mě se z toho, že ke mě hovoří kolena nepodlamovaly, nejsem takový. Spíš mi začíná lézt na nervy. "Jonah Drew." Odseknu ji. Na tváři má překvapený výraz, nenechá to na sobě však znát. "Tak zatím, Jonahu Drewe." Mrkne, otočí se, a spolu se svou bandou odchází. Konečně ji mám z krku. Proč bych měl filtrovat s dívkou, která ani pořádně neví jak nosit oblek namyšlenosti? Jako první mám hodinu Chemie. Třídu jsem našel celkem snadno, díky za info tabuli na školním "náměstí". Když jsem vešel do třídy, všichni si mě zkoumavě prohlíželi. Vyrazil jsem úplně k zadní lavici, k volnému místu. "Ehm..Je tu volno?" Zeptal jsem se zdvořile dívky, která byla skloněná nad učebnicí chemie. "Od včerejška už ano." Řekla bez sebemenšího náznaku vtipu, nebo vůbec radosti. Pak zvedla hlavu, a usmála se. Zůstal jsem stát jako solný sloup. Kaštanově hnědé vlasy spletené do rybího copu. Opálená. Zářivě zelené oči. Bílý svetr. KURVA.
•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Čusáček lidi, protože zítra je pondělí, přidala jsem za dnešek ještě jeden díl pro zlepšení nálady ^^ Ještě že jsem nemocná :P Snad se vám zatím příběh líbí, myslím si, že konec tohoto dílu zarazil i vás :P Tak prostě čtěte, ať si zlepšíte náladu před pondělím, zítra se těšte na další díl, zatím! <3 ^^