Stalker [CZ]

Úvod

"Jonah Drew." Ozve se tlumeně za dřevěnými dveřmi. Vstanu, a z čekárny sebevědomě vyrážím ke dveřím. Zaklepu, a otevře roztomilá blond sestřička. Je jí tak 20, možná míň. "Jonah Drew?" Usměje se, a poklepe hrotem propisky na červené desky. "No ano, to asi budu já." Řeknu mírně sarkasticky, ale snažím se být milý. "Eh.. Vaše datum narození?" Pousměje se sestřička a nenápadně si povytáhne sukni. Zkusíme, jestli to je blondýna. Přesně to, píská nadšeně mé podvědomí. "30.2.1999" pronesu skromě. Sestřička si vše pečlivě zapisuje. Poté zrudne. "A teď vaše opravdově datum narození." Pronese rázně, ale v jejím podání to zní spíš jako rozzuřené kotě. "Tak dobrá, 18.3.1999." Sestřička mírně povytáhne obočí. "Opravdové." Teď už jsem si z ní ale nevtipkoval. "Vypadám na to, že lžu?" Řekl jsem zcela vážně, bez jakékoliv mimiky v obličeji. "Nemůže ti být přeci 16." Bez jakékoliv hlásky ji upřeně pozoruji chladným pohledem. V tu chvíli se přestala sestřička smát, sklopila hlavu, a načmárala datum, trochu až moc neohrabaně na můj vkus. "Jonahu, tak pojď už dovnitř." Ozvalo se za sestřičkou. Odstrčil jsem sestřičku stranou, a vešel dovnitř. Když jsem se otáčel, vrhla na mě udivený, trochu namyšlený pohled. Nesnáším namyšlené lidi. Protože jsem jedním z nich. Donucuje to ve mě rivalitu, když se cítí vícecenní. Ale hloubky mého myšlení teď stranou. Zpátky do reality. Sedl jsem si na podložku na posteli. Koukal jsem na ocelový stůl, za kterým seděla usmívající se doktorka. Je jí přibližně 65. Její vrásky se podepsaly na tom, že má za sebou už 'svojí dobu'. "Tak se na tebe podíváme Jonahu, sundej si kalhoty." I když jsem tu rozhodně NEBYL poprvé, měl jsem stále v sobě nějaký ten pud sebezáchovy, a na její pokyn jsem se jen drze ušklíbnul, a podíval se do země. "Jonahu slyšíš? tady jsi u urologa co ti pomáhá s tvými problémy, nikoli u dětského zubaře." Dostala mě. Mlčky jsem si stáhnul kalhoty. "Tak co, zkoušel si to?" Upřeně jsem se na ní podíval. "Každý den." Zapsala si do mojí zprávy, to, co jsem řekl. "A co ty prášky, zabírají?" Zamyslel jsem se. "Ne, ani trochu." Zapisovala dál. "Ani trochu.." Šeptala si pro sebe doktorka. "Zkusíme ti dát Peracitim, a uvidíme, zda-li se tvá potíž zlepší." Stoupnoul jsem si, a nasoukal na sebe kalhoty. "Ne." Doktorka na mě udiveně pohlédla a upravila si malé kulaté brýle na špičce nosu. "Co prosím?" Je ona snad blbá nebo co? Přesně to pištělo mé, ne zas tak slušné podvědomí. "Už do sebe nebudu cpát další pitomý prášky." Doktorka se posadila zpět za ocelový stůl. "Jonahu, ale ty prášky ti pomáhají." Teď už jsem se ale naštval. "Ale hovno, nepomáhají!" V zuřivosti jsem popadl skalpel hned u postele na doktorském stolku. "Jonahu, okamžitě se uklidni." Doktorka neklidně vstala od stolu a hlasitě oddychovala. Dřív, než stihla něco udělat spustil jsem: "Chci opravodový lék." Oddechla. "Ale Jonahu, léky vyřeší vše na co si vzpomeneš, i tvůj problém." Zrudnul jsem. Probudil se ve mě Adrenalin. "Už žádný posráný prášky." Chtěla se rozeběhnout ke dveřím, ale dříve, než udělala nějaký pohyb, skalpel se ocitl přesně v jejím krku. Zatím, než se Skácela k zemi, zamknul jsem dveře. Posadil jsem se na židli, a začal v kartotéce hledat moji složku. Mezitím jsem slyšel sípavé a nepravidelné dýchání umírající doktorky, která se mermomocí snažila něco říct. Vyšlo z ní jen jedno jediné slovo, které se mi vrylo do paměti. "Proč?" Otočil jsem se k ní, zatím co jsem si strkal složku do batohu. "Zkus prášky, ty vyléčí všechno, ne?" Potom už jen pootočila hlavou, a naposledy vydechla. Hodil jsem batoh na záda, sebral ze stolu krabičky s prášky na uklidnění, na bolest hlavy, na spánek a na nevolnost. Otevřel jsem okno. Pršelo. Miluju déšť. Posadil jsem se na parapet a skoro neslyšně seskočil. No ano, ordinace nebyla moc vysoko. Přiběhl jsem k mému Audi A8 a nastoupil. Musím vypadnout. Teď. Pojedu do Severní Karolíny za tetou Beth, a strýčkem Charlesem. Rodiče mě 'pohřešovat' nebudou. Otec po smrti, při autonehodě. Matka feťačka. Ale už musím jet. Dupu na plyn při 180 km/h a vkládám do rádia CD Nirvany. Mezitím co postupně opouštím v dešti ponořené Missouri, rozléhá se po autě klidný depresivní hlas Kurta Cobaina, zpívající Something in the Way. V poklidném rozpoložení si přemítám hlavou, že kvůli jedné debilní doktorce, začínám od znova. Nový příběh. 16 let života v prdeli. Jedeme od začátku.

Game over.

Nová hra může začít.