Vteřinu na rtech, roky na stehnech. /dokončeno/

Vítej v pekle!

První den v psychiatrické léčebně. Představte si svůj nejhorší den v životě, umocněte ho na druhou a tehdy možná ucítíte alespoň slabý odvar toho, jak jsem se tehdy cítila já. Všichni na mě zírali. Nechápala jsem to. Vždyť nemocní byli oni, zvrácení psychopati, mě sem zavřeli jen kvůli mé matce a jejím blbým komplexům. Já nemocná nebyla. Ale to byl teprve začátek. Když jsem konečně dotáhla svůj kufr na pokoj, přiběhla sestra a kufr mi zase sebrala. "Teď ho nebudeš potřebovat. Ale nemusíš se bát, své věci dostaneš zase brzy zpátky." řekla a vyběhla z místnosti i se všemi mými věcmi a nechala mě tak napospas čtyřem párům zírajících očí. 

Nastalo trapné ticho. Posadila jsem se na svou postel. Cítila jsem jak se jejich pohledy zabodávají do mých zad. Slyšela jsem jak se někdo zvedl z postele a pak tichounké blížící se kroky. Zvedla jsem hlavu. "Ahoj, já jsem Klára." Před sebou jsem uviděla krásnou hubenou dívku, byla prostě éterická. Průsvitná světlá kůže, tmavé vlasy černější než noc, úžasně hubené tělo, světle růžovoučké rty se usmívaly jako by ani nevnímala, kde právě je.  Přála jsem si být jako ona, přála jsem si aby se mě ujala, abychom byly kamarádky. Na první pohled mě okouzlila. Zároveň jsem v její přítomnosti ale víc vnímala svá ošklivá nedokonalá stehna, břicho, paže.. Své nedostatky. Stala se mou novou motivací. "Já jsem Sára." odpověděla jsem. Stiskla mi ruku. "Tak tedy vítej v pekle, Sáro."

Nastalo opět ticho. Přemýšlela jsem nad tím, že jestli tady ty holky celé dny jen sedí, koukají do zdi a nemluví, tak se ze mě brzo taky stane cvok. Jak ironické. 

"Já jsem Markéta" ozvala se drobná modrooká blondýnka aniž by se obtěžovala vstát ze své postele. Zbylé dvě holky na mě vůbec nepromluvily, později jsem se od Kláry dozvěděla, že jsou to Alice a Nela. Jsou tu zavřené už poněkolikáté a všechny většinou ignorují, mluví jen spolu a to jen o tom, jak ještě víc zhubnout. Bylo mi jich líto.

V šest hodin Klára prohlásila, že je čas večeře. Všechny jsme se zvedly a zamířily do jídelny. Měla jsem strach. Všechno by se to tady dalo zvládnout, jen to jídlo mě už od začátku děsilo. Stouply jsme si do fronty. Přiběhla ke mně sestra, která mi před tím sebrala kufr a řekla "Výborně, jsi tady. Asi ti nemusím říkat jak to tady chodí, viď? Zkrátka dostaneš jídlo a všechno ho hezky sníš, žádné zbytky." "A co když už budu plná?" zeptala jsem se. "Miláčku," smála se sestra, "Na to se tady vůbec nehraje. Prostě sněz co dostaneš na talíř. Je to jeden z mála tvých úkolů tady, tak mě, prosím, hned první den nezklam." Fronta se rychle posunovala. Za pár minut už jsem stála u výdejového okénka. Kuchařka se na mě podívala, usmála se a na talíři mi rázem přistál obrovský karbanátek s bramborovou kaší. Jenže to nebyl zdaleka konec, dostala jsem ještě mističku se strouhanou mrkví a šíleně přeslazený čaj. Odnesla jsem svůj tác ke stolu, kde už seděla Klára. Podívala jsem se na ní. Tohle přece nemůžou myslet vážně! Jak by někdo mohl sníst na posezení tolik jídla? Sledovala jsem Kláru jak odhodlaně ukrojila velký kus karbanátku a strčila si ho do pusy. "Ty to jako opravdu všechno sníš?" nevěřila jsem vlastním očím. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------- pokračování příště

po hodně dlouhé době jsem se rozhodla pokračovat v této povídce tak doufám, že se vám bude líbit. budu ráda za každý konstruktivní komentář. :-)