Vteřinu na rtech, roky na stehnech. /dokončeno/

Malá a velká "proč"

"Proč tu jsi?" zeptala jsem se nakonec, protože to ticho začínalo být nesnesitelné.

"Věděl jsem, že se zeptáš. No, není se čím chlubit... Ale tady jsme všichni ztracený existence, takže ti to povím na rovinu. Chtěl jsem se zabít. Pokusil jsem se zabít. Několikrát. Ale jsem tak neschopnej, že dokonce ani to jsem nedokázal udělat pořádně." Nastala chvíle ticha. "Ale proč?" nechápala jsem. "To je jednoduchý. Ztratil jsem smysl života." Čekala jsem, že bude pokračovat ale očividně už nehodlal nic dodat. Najednou jsem si připadala se svou anorexií neskutečně povrchní. "No, já už musím jít na matematiku. Kdyby sis chtěla ještě promluvit, přijď ve dvě do společenské místnosti. Jsem tam v tu dobu každý den." A bez dalších slov odešel. 

Celé dopoledne jsem nedokázala myslet na nic jiného. Vlastně ano. Daniel ve mně ještě víc prohluboval touhu být dokonalá. Myslela jsem si, že když ještě víc zhubnu, budu se mu třeba líbit. V tomhle těle jsem ale rozhodně neměla šanci a tak jsme začali společně s Markétou vymýšlet nové a nové plány, jak zhubnout, aniž by si toho některá ze sester všimla.

Přesně ve dvě hodiny jsem vstoupila do společenské místnosti. Nejdřív jsem si ho nevšimla. Seděl na parapetu zamřížovaného okna a četl si nějakou knihu. Přistoupila jsem k němu. "Co to čteš?" zeptala jsem se. Daniel sebou trhl, jako bych ho právě vytrhla ze snu. "Ahoj." usmál se a namísto odpovědi mi ukázal obálku knihy. Zločin a trest. Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Daniel stočil nohy do tureckého sedu a pokynul mi, abych si sedla na parapet proti němu. "Povíš mi teď proč jsi tady ty?" zeptal se a jeho otázka mě naprosto vyvedla z míry. Věděl přece, že mám anorexii. Řekla jsem to už na hodině literatury. "Mám anorexii." odpověděla jsem mu tedy nejistě. "No jasně" řekl a zasmál se. To se mě trochu dotklo. Možná jsem povrchní ale vtipné mi to tedy nepřišlo ani trochu. "Teď mi řekni ten opravdový důvod." "Nechápu." zamračila jsem se. "Ano, máš anorexii, to vím. Ale proč? Co byl tvůj spouštěcí mechanismus? Jaký je tvůj příběh?"

Tahle otázka mě upřímně zaskočila. Co byl můj spouštěcí mechanismus? "Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela." Daniel se nezdál být s mou odpovědí spokojený. Neodpovídal a mezi obočím se mu rýsovala hluboká vráska. "To není tak jednoduchý." začala jsem tedy. "Je tolik podnětů, které působí na náctileté dívky a nutí jim představu dokonalého těla. Všechny ty modelky v časopisech, herečky na obrazovkách televize, všechny ty dokonale hubené úspěšné ženy, prostě... Zdá se, jako by byl vzhled přímo úměrný úspěchu. Je to nutnost v dnešní zvrácené době..." "Takže si to uvědomuješ. Nejsi vůbec tak ztracená, jak si doktoři myslí. Uvědomuješ si svůj problém. To je dobrý začátek." A už to bylo zase tady. Lidi na mě věčně tlačili, chtěli abych přibrala. Od žen jsem to chápala jako čistou závist, vadilo jim, že byly tak tlusté ale byly líné s tím něco dělat. Ale co tím sledoval Daniel? Proč chtěl abych byla tlustá? Proč?