Vteřinu na rtech, roky na stehnech. /dokončeno/

Musíš jíst!

Povídání si s Danielem na parapetu ve společenské místnosti se stalo zvykem. Každý den v ten stejný čas, když jsem vešla do společenské místnosti už tam seděl a usmíval se na mě. Povídali jsme si o všem. Teda téměř o všem. O mém "problému s hubnutím" jsem s ním mluvit nemohla, nechápal proč chci dál hubnout i když mě zavřeli na psychiatrii. Abych byla upřímná, stal se z něj nový důvod, proč se zbavit ještě více kil. S Markétou jsme měly vymyšleno už tolik triků, že nám vždy alespoň jeden vyšel.

Obzvlášť Markétě hubnutí hezky šlo, vypadala úchvatně. Sestry to viděly taky ale nedokázaly prokouknout naše triky a tak nám jen neustále promlouvaly do duše. Oháněly se ztrátou menstruace a že třeba jednou nebudeme moct mít děti. To byla bohužel pravda. Menstruaci jsem ztratila už před pěti měsíci. Ale dítě? Ani jsem si nebyla jistá, jestli dítě vůbec chci. Samozřejmě, asi každá žena v sobě má jistý mateřský pud a v tomhle směru se mi to zamlouvalo, ale své dítě jsem rozhodně nechtěla přivést do tohohle světa. Nechtěla jsem, aby třeba jednou muselo prožívat to, co teď já. A navíc těhotenství pro mě bylo něco tak neskutečně vzdáleného, bylo mi šestnáct, proboha! 

Tou dobou už jsem byla na třiceti dvou kilech. I při mé podprůměrné výšce - sto padesát pět centimetrů - to byla alarmující váha. Byla jsem zesláblá, často se mi motala hlava, věčně mi byla zima i když jsem chodila v několika vrstvách oblečení. Musím přiznat, že i pleť, vlasy a nehty se mi hodně zhoršili a pod očima se mi objevily temné kruhy. 

Byl pátek odpoledne a my s Danem seděli na obvyklém místě a povídali si o knize, kterou jsme před tím probírali na hodině literatury. Když najednou, v průběhu řeči, mě Daniel chytl za zápěstí, přitáhl si mou ruku do klína a začal ji převracet a pozorně si ji prohlížet. Obemkl mé zápěstí dvěma prsty, zamračil se a zase mě pustil. "Máš tak světlou kůži. A ledově chladnou. Je jako čerstvě napadaný sníh." Stydlivě jsem se usmála. 

Stalo se to takovým našim malým rituálem. Začalo to nevinným dotekem ruky a následovalo nespočet dalších letmých doteků. Vyhledávala jsem je. Byl pro mě jako droga. Prsty jsem přejížděla po jizvách na jeho zápěstí. "Bolí to ještě?" zeptala jsem se. "Trochu." odvětil. Vzala jsem jeho ruku a přitáhla si ji blíž k obličeji. Nevěděla jsem, jak Daniel zareaguje, ale toužila jsem to udělat. A tak jsem ho políbila na místě, kde ho o pár měsíců dříve líbala smrt. Dlouho mi jen koukal do očí a potom pronesl větu, kterou slyším v hlavě dodnes.

"Musíš jíst. Prosím, udělej to pro mě."

A bez jakýchkoliv dalších slov odešel do svého pokoje.