Kapitola 2

1.4K 132 0
                                    

Po celý zbytek dne jsem nemyslel na nic jiného, než na ty oči, co mě tak neuvěřitelně krásně pozorovaly. Po tom, co mě Mikasa odtáhla zpátky k budově, kde všichni bydleli, jsme se dozvěděli, že máme celou část s pokoji pro členy Průzkumných jednotek znovu uklidit.
Už tak jsem byl dost naštvaný, a tohle můj vztek jenom posílilo. S nadějí, že až to budu mít hotové, budu mít zase volno, jsem se sebral, popadl první náčiní na uklízení a pustil se do toho.
Ani jsem nevnímal, kam jdu a naštvaně jsem rozrazil první dveře.
Ani po hodině únavného drhnutí podlahy, utírání prachu a následné vyprašování koberce mě vůbec nenapadlo, že bych se měl podívat, u koho uklízím.
Při převlékání povlečení na posteli jsem se na chvilku zarazil, když jsem prsty zavadil o něco napůl ztvrdlého, jakousi hmotu, která se mi lepila na prsty. Znechuceně jsem peřinu pomalu otočil a podíval se na tu naprosto nechutnou bílou a evidentně živočišnou věc. Tohle už bylo moc! S naprostým opovržením jsem peřinu odhodil na zem, přičemž jsem shodil kbelík s vodou a mýdlem na drhnutí, můj hněv se však ještě zvýšil a já hromadu upravil pár šlápotami mými špinavými podrážkami navrch. Obdivně jsem se na to ztělesnění špíny podíval a rozhodl jsem se, že pro dnešek už je uklízení dost.
Neslyšně jsem vyšel ze dveří a s tichým klapnutím je za sebou zavřel, když zrovna přicházel Jean se svým obvyklým nenávistným pohledem.
"Tam už je uklizeno," řekl jsem s přihlouplým úsměvem na tváři a prstem ukazujícím na dveře. Jean nesrozumitelně zamručel jednu ze svých nadávek jako odpověď a zmizel v dalších dveřích.
Uspokojující, pomyslel jsem si, zatímco se na dveřích oné místnosti tichoulince, jako klidné tikání načasované bomby, pohupovala cedulka s obyčejně vyvedeným nápisem "Ackerman, Rivaille".

Poznámka autorky: Díl je zase o něco kratší, nicméně se budu pokračování snažit vydat ještě dnes a určitě se dočkáte nějaké té scénky!! •_•

Příliš málo lásky | ereriKde žijí příběhy. Začni objevovat