Příliš málo lásky | ereri

Kapitola 10

Tuhle kapitolu věnuji Zuziikk, díky které jsem se dokopala k sepsání tohohle závěrečného dílu. c:

V minulém díle:

"Levi, miluju tě," zašeptal.

   "Tohle už nikdy neřikej, Erene." Odešel jsem z místnosti a s klidnou hlavou jsem došel až k sobě do pokoje, kde jsem ucejtil tu první a jedinou slzu, která mi stejkala po tváři a zanechávala na ní slanou cestičku. Ta slza představovala pocity, který ve mně ještě zbyly, a který jsem ještě byl schopnej dát najevo. Teď už jich moc nezbývá.

***

Přemýšlel jsem, jak se tohle všechno vlastně stalo. Nejdřív jsem ho směl vidět jen z dálky. Obdivoval jsem ho, nejsilnějšího vojáka lidstva. Kvůli němu jsem se tak urputně snažil dostat do Průzkumné legie, abych mohl bojovat proti titánům společně s ním. A když se mi to konečně povedlo, když už jsme se sblížili natolik, že blíž už k sobě být nemůžeme, když mu přiznám, co k němu cítím, dopadne to takhle. Všechno je špatně, nic není takové, jak jsem si myslel, když jsem si představoval, jak se bude tvářit, až se mu přiznám - jak by ke mně přiskočil a objal mě, nebo políbil, krásně by se na mě usmál a řekl těch pár kouzelných slov, které by mi navždy změnily život. "Já tebe taky." Tyhle tři jednoduchá slova by stačila k tomu, abych byl šťastný, aby mi dnes, kdy se koná jedna z nejdůležitějších a nejtěžších výprav za zdi, nebylo jedno, jestli přežiji nebo ne.

   Snažím se myslet i na ostatní, vždyť jsem jejich "naděje". Hm, to ani náhodou. Jednu chvíli jsem se dokonce snažil přesvědčit sám sebe, že mě miluje, že jsem to na něj vyhrkl moc rychle a všechno je to moje chyba. Ale to už jsem v jeho případě udělal tolikrát, že vím, že on je ten chladný, kdo by se měl zamyslet nad tím, jak jeho činy někdy dokáží člověka zranit.

   Dneska je opravdu důležité se soustředit. Stačí jedna malá chybička a budu mrtvý. A nebo kvůli mně někdo jiný. Takže bych měl uklidnit svoje pocity, díky kterým se cítím mizerně a víc se soustředit na svůj úkol. Setřásl jsem ze sebe poslední zbytky užírajícího zoufalství a rozhlédl se kolem sebe. Dneska nás bylo hodně, vybralo se sto padesát nejlepších vojáků rozdělených do menších skupin po deseti, ti lepší po pěti. Samozřejmě jsem byl pod Leviho vedením, který měl dávat pozor na to, abych se nepřeměnil (na tuhle misi to bylo opravdu nežádoucí) a měl mě chránit i za cenu svého života. Pochybuji, že se mu bude chtít, po tom, co jsem včera večer provedl. Měl jsem si svoje city nechat pro sebe, vždyť jsem je vydržel skrývat tak dlouho, mohlo to ještě chvilku počkat.

   Už zase na to myslím. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Napočítal jsem do pěti, uklidňoval se a pak je znovu otevřel. Seděl jsem na hnědém válečném koni, jak jsme projížděli mezi hustým davem, který už nejásal, jen se na nás nedůvěřivě a nenávistně dívaly všechny oči kolem, jsem pod sebou cítil jeho pevné svaly jak pracují. Věděl jsem, že kdybych neměl kapuci od zelené uniformy, která mi teď zakrývala půlku obličeje, od některého z přihlížejících bych schytal kámen do hlavy. Nesnášeli mě, byl jsem pro ně jen další zrůda, kterou je třeba poslat mimo tento svět.

   Přede mnou jel kapitán Levi, který jako jeden z mála kapuci neměl, a ač byl ke mně zády, věděl jsem, jaký výraz právě teď má. Úzce sevřené rty, (které ale tak krásně chutnají) vlasy mírně vhozené v obličeji, (v mých rukách jemné a poddajné) úplně jsem viděl, jak jeho chladné zato bystré oči přejíždějí davem, s naprosto nezaujatým pohledem si měří všechno kolem, v hlavě má miliony myšlenek a snad alespoň jedna patří mně.