Příliš málo lásky | ereri

Kapitola 5

Po tom, co jsem našel tu odpornou hromadu v mém pokoji, kterej měl bejt před mým přijezdem dokonale uklizenej, jsem nechal zavolat toho malýho - vlastně celkem velkýo - sráče ke mně do pokoje. Nebyl jsem vůbec překvapenej, když jsem zjistil, že to je ten stalker, kterej mě poslední měsíce dost vytáčel.
* * *
O tři měsíce dříve...
Neustále jsem měl děsně nepříjemnej pocit. Jako by mě někdo sledoval. A já hodně nesnášim, když mě něco nasírá, ještě ke všemu mě - Leviho Ackermana. Mam výbušnou povahu, takže nechápu, že si na mě ještě někdo něco dovolí. Snad mě znaj, ne. Rozhodl jsem se s tim něco udělat dřív, než mě to vytočí natolik, že udělám nějakou blbost.
   Na večer jsem všem oznámil, že se jdu projít. No jo, koukali se fakt divně, ale co, jinak by se po mně sháněli. Vyšel jsem ze dveří, trošku jsem se vzdálil a už jsem slyšel ten zvuk, tiché plížení a potom... Zakopnutí? Hm, ten člověk je vážně tupej, když zakopne přitom, jak někoho sleduje.
   Šel jsem dál a pořád za sebou cítil tu přítomnost někoho cizího, už jsem jen hledal vhodné místo, kde ho překvapit. Zrychlil jsem krok, zabočil za roh, pak popoběhl a nakonec se schoval za nižší kámen obrostlej nízkýma křovinama, který mě dokonale zakrejvaly ze všech stran.
   Stačilo počkat asi tak dvacet vteřin, než přišel, a udivila mě jeho krása, (to slovo normálně nepoužívám, ale tentokrát jsem musel) tvářil se nevinně, z jeho očí vyzařovala divokost a rozhodně mu nebylo víc než šestnáct. Chvilku jen tak bezradně postával a rozhlížel se kolem, nakonec odešel se svěšenýma ramenama a já vylezl, z nepochopitelnýho důvodu tvrdší než ten kámen, za kterym jsem byl schovanej.
   Když jsem se toho "osudnýho" dne vracel z průzkumu světa za zdí a rozhlížel se davem, okamžitě jsem ho poznal. Díval se na mě, jenom na mě, a já jsem tak rád středem pozornosti, až jsem zapomněl, že mě ten malej fakan vlastně sledoval, lezl do mýho soukromí a vytáčel mě, což já trpět nebudu a jednou ho potrestám. Jenom jsem nečekal, že k tomu dostanu přiležitost tak brzo.
                                * * *
I když jsme se teď líbali, on mírně přikrčenej a já se snažil instinktivně si nestoupat na špičky, pořád jsem nedokázal pochopit, co mě k němu tak přitahuje. Snažil jsem se vést jeho pohyby, byl ale tak nezkušenej, že to nemělo cenu. Dál jsem ho drsně líbal, a i když byl o tolik větší než já, připadal mi drobný a křehký.
   Začínal jsem se trochu nudit, takže jsem mu skousnul ret, možná o dost víc, než jsem měl, jeho reakce mě ale udivila, slabě zasténal a líbal mě ještě tvrdějc. Přitiskl jsem se na něj svym tvrdym ptákem, abych mu dal vědět, že chci víc než tohle a to teď hned. Ten debil to ale nechápal, tak jsem ho vzal za košili a dostrkal ho k posteli, kde jsem ho donutil si kleknout. Když neuměl líbat, snad mi aspoň dobře vykouří.
   On se na mě ale jenom nechápavě díval, zřejmě čekal na další povely. Ani si nepamatuju, že bych kdy byl takhle moc nezkušenej, přece musí znát aspoň něco. Nad tou jeho nevinností jsem se musel pousmát, vzal jsem jeho ruce, dal je na svůj pásek a sledoval, jak se tomu sráči třesou ruce a ani neumí otevřít podělanej pásek, už jsem byl tak tvrdej, že jsem prostě nemohl čekat, netrpělivě jsem ho pohledem pobízel a když už ten pásek rozepl, dokonce mi i stáh' kalhoty, zarazil se. Zůstal na mě civět, konkrétně na moje péro a vypadal, že se každou chvíli udělá, a já od toho taky nebyl daleko.
Už to fakt přeháněl, koukal na mě jako na zázrak a já až to nemohl vydržet. Svoje bílý spodky jsem ze sebe strhl jediným rychlým pohybem, zůstal z nich jen cár látky, a odhodil jsem je za sebe. Vzal jsem svojí tvrdost do ruky a přejel Erenovi po rtech. Při tom doteku mnou projela zvláštní vlna rozkoše, bylo to k nevydržení. Přivřel jsem oči a potichu slastně zamručel, nechápal jsem, jak ve mně tak obyčejnej dotyk může vyvolat takhle silný reakce.
   Chvilku jsem trápil sám sebe a ještě čekal, pak už toho ale bylo moc, a já přirazil a jediné, na co jsem se zmohl bylo mručení, které se pořád zesilovalo a já si to takhle ještě nikdy neužíval, bylo to úžasný a dokonalý a já nechtěl, aby to skončilo. A kdybych nebyl takovej kretén a nesnažil se jako vždy tvářit drsňácky, tak bych si přiznal, že jsem se zrovna zamiloval. V tu chvíli jsem ale ještě netušil, že to bude největší chyba v mym životě. A že jich bylo.