Příliš málo lásky | ereri

Kapitola 9

Levi ze mě vyklouzl a natáhl si kalhoty, chvilku se rozhlížel kolem sebe, až našel svoje triko. Čekal jsem, co řekne, jestli bude zase naštvaný, chtěl jsem, aby něco řekl. Místo toho se jen mírně, na vteřinku, téměř neznatelně usmál a potom zmizel za dveřmi, které s tichým klapnutím zavřel.
"Kapitáne," bylo jediné, co jsem stihl říct, odpovědi už jsem se ale nedočkal.

****

Zase jsem to nevydržel. Celejch sedm zasranejch dní jsem si musel vystačit se svojí rukou, ubohou náhražkou za Erena, za tu jeho dokonalou uzoučkou prdelku, která se stáhla pokaždý, když jsem do ní zajel prstama. Připadal jsem si jako nenasytnej puberťák, co poprvý šukal nějkakou kost. Tim nemyslim, že by ten spratek byl můj první, ale bylo to s nim jiný, intimnější, víc vzrušující. Každou chvilku mě napadalo, že za nim zajdu, ale vždycky mě to naštěstí zase přešlo. Třeba mě už nechce vidět. Minule jsem k němu jenom vtrhnul, na nic se neptal a vzal si ho.
   Jsem děsnej sobec, ale mam na to právo. Je jen málo lidí, který si prožili to, co já a Eren k nim zrovna patří. Když se podívám do těch jeho zelenejch očí, vidim pochopení, respekt, lásku a něco strašidelnýho, až nelidskýho. Touhu vraždit, kterou dokáže ukojit jenom na titánech. Díky jeho mladýmu věku a nezkušenosti ale vypadá tak nevinně, neposkvrněně. Táhne mě to k němu, ani nevím jak. S každou další vteřinou, která ubíhala bez něj, jsem se cejtil čím dál tim víc bezmocně - nikdy jsem se nezamiloval a ani to nemam v plánu. Láska pro mě byla zbytečnost, nevěřil jsem, že něco takovýho vůbec existuje, byl to jen výmysl lidí, který si potřebovali nějak odůvodnit svoje hloupý chování.

   Měl bych se pomalu začít připravovat - zítra je další výprava za zdi, musel jsem ještě zařídit spoustu věcí. A jednou z nich bylo informovat všechny nováčky o průběhu. Sice už jsme je s plány seznámili, ale pár podrobností ještě nebylo doladěnejch. Šel jsem proto do jedný z místností, kde se podobný schůze běžně konaly. Všichni už seděli u stolu a čekali jen na mě, včetně Erena, kterej se jako jedinej nedíval na mě, díval se všude možně jenom ne do mýho podělanýho ksichtu.

   Usedl jsem na jedinou volnou židli v čele stolu, jako vždy jsem se musel chopit slova a těm nevzdělanejm debilům to všechno vysvětlit. Zábava, jak jinak. Přišla ta část, kde jsem měl Erenovi podrobně popsat, aby se držel u mě, pořád mam tu povinnost chránit ho i za cenu svýho života. A to taky udělám.

   "Všichni už můžete jít. Erene, ty tady zůstaneš. Musíme ještě probrat pár podrobností." Čekal jsem na jeho reakci. Když ke mně zvedl hlavu, díval se jako vystrašený štěně, oči mu pozorně těkaly po mým obličeji. Všichni už se zvedli ze židlí a teď jeden po druhym odcházeli z týhle místnosti, kde jsem se s tim spratkem po chvilce ocitl sám. Seděl naproti mě, až na druhý straně stolu, ruce v klíně a už zase čuměl někam do země. To si snad dělá srandu.

   "Hej, pojď blíž ty štěně, nebudu řvát přes celou místnost," pronesl jsem, z jeho pohledu jsem vyčetl, že to znělo trochu víc hnusně, než jsem plánoval. No co, aspoň si nebude dovolovat. Sesbíral to svoje velký tělo ze židle a pomalu se šoural až ke mně. Zakotvil dvě židle od mě.

   "Řekl jsem snad, aby sis sedl o dva metry dál?" zavrčel jsem se zlověstným pohledem.

   "Ne, kapitáne, omlouvám se," špitnul, oči navrch hlavy a ruce se mu nepatrně třásly.

   "Dělej," ukázal jsem na židli vedle mě, "sedneš si tady." Rychle se zvedl, dvěma dlouhými kroky přešel ke mně a nemotorně se posadil, přičemž shodil pár nákresů ze stolu přede mnou. Tázavě jsem pozvedl obočí a už se sehnul, sbíral je ze studený dlažby. Jak byl sehnutej, naskytl se mi dokonalej pohled na jeho zadeček v bílejch kalhotách podpásanej belty. Ani jsem nepřemejšlel, co vlastně dělám a už jsem napřahoval ruku, rozmáchl se a jemně jsem Erena plácnul. Moje ruka dopadla se slabým plesknutí a já při kombinaci toho zvuku a krásně pevnejch svalů ztvrdnul jako kámen. Eren se pomalu otáčel, všechny posbíraný papíry v ruce a v obličeji byl rudej jako rajče. Musel jsem se trošku pousmát jeho reakci, přesně proto jsem to udělal, zamiloval jsem se do tohohle jeho výrazu, jak se styděl, ale zároveň to chtěl uplně stejně jako já.

   Vzal jsem ty nákresy z jeho ruky a hodil je znova na zem. Zaslech jsem jeho tichej povzdech, už se chtěl pro ty papíry znova shejbnout, ale chytil jsem ho za ruku a pomalu si ho přitahoval k sobě.

   "Dneska už to nebudeme potřebovat, Erene," zašeptal jsem a objal ho rukama za zády, takže jsem teď seděl na židli a on měl rozkrok přímo před mým obličejem, celej výhled mi zaplňovala jenom jeho boule v kalhotách. Díval se na mě shora dychtivým pohledem, jak rozepínám pásek na jeho kalhotách. Vytáhl jsem ven jeho napůl ztopořenej penis, po kterym jsem přejížděl rukou a sledoval, jak se pořád zvětšuje a tvrdne mi v ruce. Jazykem jsem opatrně olízl jeho špičku, sotva jsem se ho dotknul. Přivřel oči a rukama se zapřel o stůl za sebou, jako by se mu každou chvíli měla podlomit kolena. 

   "Tohle se ti líbí?" Sotva jsem to dořekl, už jsem vsál celou jeho velikost do pusy, nemilosrdně jsem po něm přejížděl jazykem a pomáhal si rukou. Eren už se pomalu ztrácel v rozkoši, nahlas vzdychal a bokama podvědomě přirážel proti mojí puse, zajížděl mi až do krku. Pořád jsem zrychloval, ruku jsem teď přesunul na jeho varlata, která jsem dráždil krouživým pohybem. Přidal jsem zuby, několikrát ho jemně kousnul a už jsem cejtil, jak se prohybá v zádech, nesrozumitelně vykřikl moje jméno, jeho ruce teď byly v mejch vlasech a horký sperma mi proudilo do žaludku, bylo toho víc, než jsem čekal, ale všechno jsem to zvládl a naposledy jsem ho párkrát pohladil, než jsem se odtáhl od jeho teď už uvadajícího penisu.

   Zapnul si kalhoty a za ruku mě vytáhnul k sobě nahoru, čekal jsem polibek, ale místo toho mě jen objímal a tisknul k sobě, nikdy jsem nic takovýho nezažil a ani jsem po tom netoužil, chtěl jsem se odtáhnout... Ale něco mi v tom bránilo. Bylo to příjemnější, než jsem čekal, takže jsem jenom zabořil hlavu do prohlubně na jeho krku a vdechoval tu dokonalou vůni, kterou jsem nebyl schopnej cejtit ani když jsme spolu spali. Blízkost jiného člověka mi vždycky způsobovala klaustrofobický pocity, ale tohle bylo jiný, z nějakýho důvodu jsem se cejtil bezpečně. Nevim, jak dlouho jsme tam takhle stáli a jenom se objímali, ale začalo mi to pomalu docházet. Udělal jsem něco, co jsem si už dávno zakázal, porušil všechny svoje pravidla a věděl jsem, že se na mě něco řítí a jestli brzo něco neudělám, tak mě to sejme a můžu si za to sám, protože jsem nikdy neměl dovolit, abych k někomu cejtil to, co teď cejtim k tomuhle nevyspělýmu spratkovi. Eren mě trošičku odstrčil, nechtěl jsem ho pustit, ale zároveň dát najevo, že mi to objetí bylo příjemný, i když to už stejně musel dávno poznat.

   Sklonil se ke mně, horkou pusu přiložil k mýmu uchu a... "Levi, miluju tě," zašeptal, při těch slovech mě na vlasech zašimral jeho horký dech. Hned jsem se odtáhl, vzal ho pod krkem, jen výhružně, ale stejně jsem ho stiskl, víc než bych měl a víc než bych chtěl. Vytřeštil na mě ty jeho dokonalý zelený oči, nevěřícně sledoval, co bude dál, slabě držel moje ruce na jeho krku, ani se nesnažil z toho sevření vyprostit. Naklonil jsem se až těsně k němu, abych si byl jistej, že uslyší každý slovo z tý jediný věty, kterou jsem se chystal pronést. "Tohle už nikdy neřikej, Erene." Zasyčel jsem to, jen skrz zuby, skoro jsem šeptal, ale díky jeho výrazu jsem si moh' bejt jistej, že slyšel každý podělaný písmenko z týhle podělaný věty, který budu navždycky litovat. Otočil jsem se k němu zády a nechal ho tam sedět na zemi, kam se sesunul po tom, co jsem pustil jeho krk, s jeho myšlenkama. Cejtil jsem, jak se mu srdce rozpadlo na ticíc kousků, který už nikdo nebude schopnej posbírat, a i kdyby byl, jsou to tak malý kousíčky, že je nebude schopnej najít. A kdybych nějaký srdce ještě měl, stalo by se s nim to samý. 

   Odešel jsem z místnosti a s klidnou hlavou jsem došel až k sobě do pokoje, kde jsem ucejtil tu první a jedinou slzu, která mi stejkala po tváři a zanechávala na ní slanou cestičku. Ta slza představovala pocity, který ve mně ještě zbyly, a který jsem ještě byl schopnej dát najevo. Teď už jich moc nezbývá.

Pozn. autorky: Jako první bych se chtěla omluvit za ty nehezké mezery mezi odstavci, vůbec nevím, proč se tam najednou tak dělají. :( A další omluva je za to, že mi to znovu tak trvalo, ale bohužel, když nemám náladu psát a nutím se do toho, děsně se to pak v příběhu odráží. Každopádně dělám co můžu a doufám, že si to užíváte, teď už mám pár příběhů tak trochu předepsaných, takže by to nemělo trvat tak dlouho! :)