Take Heart

Ztrácí kontrolu!

Camryn

  "Tohle bude zábavná noc, může být zároveň tvou poslední," řekl mi se zvráceným úsměvem. Už se to nemůže opakovat, znovu už ne! Tohle se nemůže dít!

"Do hajzlu a mě už tohle nebaví! Pořád mě jenom někdo unáší, snaží se zabít a nebo mě zatáhnout do postele, to nemůžu jednou v životě mít klid? Nemůžu mít dobré přátele, chodit do kina a nebo na zakázaná místa do lesa na tajnou vysokoškoláckou párty?! Tenhle život mě už unavuje, jsem vyčerpaná..." vydechla jsem ztěží.

Kol mě sledoval se zaujatým pohledem. Že by nějaká naděje? "Znám jeden způsob jak tě trochu uvolnit zlato," usmál se sladce.
"Ale no tak! Nemůžeš mě jednou nechat? Mohlo by to být zajímavý," zamrkala jsem roztomile. Možná ho trochu humoru a sladkého mrkání donutí mě pustit. Kol miluje zvrácené hry a na pravidla kašle, proč tedy nemůžu i já měnit a porušovat jeho pravidla? Jasně, nevyplatilo by se mi to, ale já jsem Cymryn Dela Molirette, musím se z toho dostat.

"Skvělý nápad," zatleskal mi. 
"Vážně?" naklonila jsem nechápavě hlavu na stranu.
"Ne," řekl se zachmuřelým pohledem a pak mě pevně chytil za ruku a tahal za sebou pryč. "Kole!" křikla jsem. Donutila jsem ho zastavit.
"Proč tohle děláš?" 
"Jak jsem řekl, chce tě Zoye na zítřější úplněk, tak přestaň vyvádět a pojď!" přikázal mi, jako by čekal že se jen tak bez boje vzdám.
"Zoye? Zase Zoye?" prohodila jsem záludně a pak mi to došlo. Něco se stalo, něco špatného a může za to Zoye, něco s ním udělala. Tohle nebyl Kol od samého začátku, je jako stroj co plní rozkazy.

"Kole, poslouchej mě, Zoye tě ovládá, nevím jak, ale dělá to!"
"Zlato, sklapni a prostě pojď se mnou, dobrovolně nebo násilím..." zamumlal otráveně a táhl mě ještě silněji za sebou.
"Dobře, násilím," zaryla jsem se špičkami bot do hlíny a prudce se mu vyškubla, zrovna v moment kdy to nečekal. Překvapeně se otočil a výhružným pohledem se ke mě vydal. Možná to nebyl ten nejlepší tah. 

Úzkostně jsem polkla a rozhlížela se okolo po něčem co by mi pomohlo. "Proti mně nemáš šanci mrcho," zavrčel naštvaně a strčil mě na strom. Bolestivě jsem dopadla o tvrdou kůru stromu. Pevně jsem zatla zuby a zkoušela překousnout tu bolest. Myslím že se mi úlomek větve zapíchl do lopatky. 

Otevřela jsem oči a cítila jak mě v nich pálí slzy. Nesmím se teď před ním rozbrečet, nebudu mu povyšovat jeho bad ego. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla. 
Kol stál půl metru ode mě a povýšeně se usmíval. "Ale krásko, snad sis neublížila, příště musíš být opatrnější," úplně zářil.
"Myslím že mám kus kůry zadřený pod kostí," zakňučela jsem s bolestí a rychle dýchala. "Jaká to smůla," nepřestával se usmívat a vychutnával si každou vteřinu kdy jsem trpěla.
"Polib mě zlato," řekl zcela vážně.
Vyděšeně jsem zvedla hlavu od země a zavrtěla hlavou, "cože?"
"Polib mě," zopakoval a zněl naštvaněji.
"Ne," odmítla jsem odvážně a pomalu se odlepila od stromu. Ucítila jsem ostrou bolest, když se kousek kůry ve mě odlomil. Prokousla jsem si ret do krve a zadržovala slzy. 

Kol si povzdechl a sebral kus klacku ze země, přelomil ho a varovně jej pozvedl. "Takže?" pozvedl obočí, proč mi tohle dělá a proč mě prostě sám nepolíbí? Další část jeho zvrácené hry? Opravdu pomalu a opatrně jsem k němu přišla a snažila se neskácet k zemi. Tvrdá kůra mi nejspíš blokovala jeden z obratlů v páteři. Cítila jsem lehké brnění v nohou a vídala černé skvrnky před očima.

Došla jsem k němu a postavila se na špičky, neobtěžoval se ke mně sklonit. Napnutí zad mě donutilo bolestně zasténat. Kol se drobně usmíval a čekal. Zavřela jsem bolavé oči a otřela své rty o jeho. Volný polibek se změnil ve vášnivý a z mé strany neopětovaný.