Vězeň

2.Kapitola-Tvář pravdy

„Přiveďte ho!" Přikázal král Arathorn. Vedle něj stál mladý, tmavovlasý muž, který mu byl velmi podobný. Byl to Aragorn Isildurův dědic a dědic Gondorského trůnu. Se zvědavostí pozoroval, jak byl elf dostrkán do trůnního sálu a krutě donucen do kolenou. To bylo poprvé v životě, co spatřil na vlastní oči elfa, stvoření, které měl od narození nenávidět. Velmi ho překvapilo, když viděl elfovu hrdou a sebevědomou tvář. Stvoření po něm střelilo vzteklým pohledem, který hned nasměroval na Arathorna.

Arathorn hned vstal a došel k Legolasovi. Popadl princovu bradu a zaklonil mu hlavu tak, aby mu viděl do očí.

„Takže ty jsi elf!" Odplivl si. „Myslel jsem, že jste všichni odpluli."

„Většina z nás odplula. Další leží zabitý na dosah tvé ruky!" Křikl Legolas.

„Já vím. Dělal jsem, co bylo potřeba, abych zbavil Středozem tvého plemene!" Králi se nenávistně blesklo v očích.

„Protože jste se nás bál. Bál jste se nás tehdy a máte z nás strach i teď. Elfové byli jediný národ, který jste nedovedl ovládat svou ocelovou pěstí. Znali jsme pravdu o Vás, a tak jste se nás zbavil, aby nikdo z lidí nezjistil, kdo skutečně jste... Jsi zbabělec!"

Při těchto slovech se Arathorn rozlobil a věnoval elfovi takovou ránu pěstí, že ho srazil úplně k zemi. Na tom stvoření mu bylo něco povědomého, ale král nemohl přijít na to co. Aragorn, jak se jeho otec vrací k trůnu a přemýšlel, co ho na elfovi tak moc rozzuřilo. On měl přikázáno těmito stvořeními pohrdat.

Strážcovi ruce, které drželi Legolase povolily. To bylo vše, co potřeboval. Neváhal už ani minutu obratně se zvednul a skočil za strážce. Srazil jim hlavy dohromady a muži se svezli k zemi. Ostatní strážci však neváhali a vrhli se proti němu. Elf jejich útokům uhýbal. Nebylo jednoduché bojovat bez zbraní , ale ty mu byly odebrány, když ho zajali. Tento způsob souboje mu připomněl časy, když byl malé elfátko a bojoval se svými bratry jen tak pro zábavu. Ale teď byli mrtví. Mrtví a jejich krví byly potřísněné Arathornovy ruce. Vzpomínka ho nutila bojovat ještě tvrději.

Aragorna to vše, co se dělo fascinovalo. Udivila ho elfova mrštnost a milosrdnost. Legolas byl silný, a přesto se nezdálo, že by v boji svoje svaly využíval. Arathorn viděl, jak elf uchvátil jeho syna a to se mu nelíbilo.

Legolas byl výborný bojovník, nyní scházel už jenom poslední strážce. Sklonil se před jeho útokem, dal mu pěstí do žeber a muž se zhroutil k zemi v bezvědomí. V tu chvíli sebral Aragorn meč jednomu ze strážců, hodil jej elfovi a sám tasil. Legolase to překvapilo, chytil zbraň, ale když viděl, že Aragorn tasí, pochopil, že je to výzva. Brzy o sebe meče drnkaly, že se to rozléhalo celým palácem. Modré oči, lesknoucí se jako stříbro, hněv pýcha a nenávist, to vše měli oponenti společné.

I když byl Legolas zručný šermíř, s lukem byl přenější. Při blokování Aragornovi rány mírně klopýtnul, každý jiný muž by vynechal chybu, ale Aragorn byl v šermování mistr, a vzal toto zaváhání ve svůj prospěch. Vyrazil meč princovi z ruky srazil ho na zem a přiložil čepel Legolasovi ke krku. Přesto neměl v plánu ho zabít. Oba na sebe jen zírali ale vvzájemně si nemohly z očí číst. Nebylo v nich nic, hněv, nenávist a dokonce ani strach.

„Dost!" Řekl Arathorn, došel ke svému synovi a vytrhnul mu meč z ruky. Pokynul zbytkum stráží, aby Legolase chytili.

„Je čas, aby zemřel poslední z elfů!" Prohlásil král.

Arathorn zvedl mocnou čepel a potom ji spustil znovu dolů, připraven ukončit život posledního elfa ve Středozemi. Toto byl okamžik, na který Arathorn čekal celé dlouhé roky. Zejména proto, že v elfovi poznal syna Thranduila a Melian, dva elfy, které od srdce nenáviděl a bál se jich více než jiných elfů, které zabil nebo vyhostil.

Legolas pozoroval lesklý kov, který se k němu přibližoval. Nezavřel oči ani nezačal ronit slzy. Díval se pyšně na toho vraha, připravený čelit smrti, která na něho už čekala.

P.S. Tak co myslíte, zabije ho Arathorn??