Vězeň

8.kapitola- Nepřátelé spojenci

Nevolnost a únava se začala zmocňovat Legolase, poté co prošli další dlouhou a především úzkou chodbou. Mlha zahalila jeho zrak a on cítil, že je jen otázkou chvilky, než si ho tma začne nárokovat. Navzdory tomu ho Aragorn tlačil kupředu. Nezpomaloval ve svém kroku, protože věděl, že čím dříve budou pryč, tím lépe. Nemohl riskovat, že je jeho otec chytne. Zdálo se to jako věky, než konečně dorazili na konec tunelu. Aragorn odsunul velké dřevěné desky, bránící mu v průchodu a vytáhl Legolase z chodby. Náhlé světlo připravilo elfa o zrak a způsobilo bolest jeho očím.

"Orlenire!" zvolal Aragorn k mladému stájnému.

Orlenir přistoupil k muži, vedouce mu koně, kterého  požadoval. Byl docela překvapený, když viděl, že jeho pán nepřišel dveřmi, ale vlastní cestou, kterou si utvořil v jedné ze zdí. Věděl však, že není vhodná doba na otázky, a tak raději mlčel.

Aragorn věnoval chlapci zlatou minci a dal signál Legolasovi, aby se vyhoupl do sedla. Elfský princ udělal, co mu bylo přikázáno, i když s určitými obtížemi. Jakmile si byl Aragorn jistý, že je Legolas bezpečně na zádech klisny, nasedl za elfa a vzal do rukou otěže.

"Jsem schopný jet sám," protestoval Legolas.

"Budeme mnohem rychlejší s jedním koněm," ujistil ho Aragorn. Pak se obrátil k chlapci a řekl: "Nikdy si nás neviděl," Chlapec přikývl s pochopením.

Aragorn vyjel z Minas Tirith. Nevěděl, kam mířil, ale věděl, že se musí dostat co nejdál od Gondor. Nemajíce cíl vedl Aragorn klisnu na sever, směrem k horám. Bude to obtížná jízda, naštěstí byl ale kůň mladý a hlavně silný.

Aragorn pocítil váhu na prsou a podíval se dolů, jen aby zjistil, že elf omdlel. Muž si povzdechl, protože věděl, že i když se mu podařilo dostat Legolase ven, elf byl  zajetí příliš dlouho a jeho šance na přežití je proto minimální.

Jeli dál po dobu tří dnů bez odpočinku- Legolas opětovně propadal bezvědomí, ve kterém zůstával čím dál tím delší dobu. Začínalo se stmívat a Gondorský princ si uvědomil, že potřebují krátkou pauzu, nejenom kůň, ale především elf. Jeho rány totiž nebyly úplně zahojené a to Prvorozeného značně oslabovalo.  

Aragorn vyhledal místo u břehu řeky Anduiny. Koně pustil na volno a dal tak zvířeti možnost napít se a napást čerstvé trávy. Legolase opatrně položil na chladnou zem mezi kořeny stromů. Doplnil měch vodou a vrátil se zpět k Legolasovi, který opět začal nabývat svých smyslů.

"Kde to jsme?" zeptal se ve své mateřštině. Opatrně se posadil a zády opřel o kmen stromu.

"Pryč z Gondoru," odpověděl Aragorn, odzátkoval láhev a nabídl ji Legolasovi, který ji vděčně přijal.

Během toho se Aragorn pustil do čištění a obsazování ran, kterých měl Lístek po těle více než dost. Ne jednu stranu cítil úlevu, že se zranění od posledního převážení nezhoršila, na tu druhou jej stále sžíral strach z množství krve, které elfský princ ztratil. Viděl, jak moc Legolas zeslábl.

Když dokončil svou práci, odvrátil se s tím, že rozdělá oheň. Legolas jej ale opět popadl za paži a donutil ho tak, aby se k němu otočil zpět.

"Proč jdeš kvůli mně do vyhnanství?" zeptal se zlatovlasý.

Aragorn zaváhal nad odpovědí. „To není kvůli tobě. Je čas, aby spravedlnost zvítězila, Legolasi. Můj otec zašel příliš daleko." Muži neuniklo, jakým upřeným pohledem na něj elf hledí. Už se chtěl zeptat, co se děje, což Temnohvozdský princ postřehl.

„To nic," pronesl mírně rozpačitě. „já jen, že jsi mne oslovil jménem."

Muž se usmál. „Překvapen, že si ho pamatuji? Pomohl jsi mi najít pravdu a za to ti velmi děkuji." s těmito slovy se mezi nimi začalo pomalu tvořit velké přátelství.