Vězeň

5.Kapitola-Tajemství se odkrývají

„Můj pane, musím říct, že jsem zcela zmaten. Opravdu jste to hlásil mému otci?" Aragorn byl opravdu zmatený. „Ano určitě, pane Aragorne." Odpověděl Thengel. „Poslal jsem tuto zprávy se zprávou o Ecthelio smrti. Vojáci, které váš otec poslal, nám opravdu pomohli, ačkoliv to nebylo potřeba a Haradrim ustoupil dříve. Děje se něco?" Zeptal se Rohanský král. Samozřejmě pomyslel si Aragorn. „Prosím vás, přidejte se k nám na hostinu. Můžete zde přespat a do Gondoru se vydat až zítra." Navrhnul Rohanský král." Do místnosti vešla mladá žena. Zlaté vlasy do pasu a na tváři milý úsměv. „Toto je má dcera Théodwyn, je zasnoubená s Eomundem." Představil jí. „Dovede vás do vašeho pokoje." Usmál se starší muž. „Děkuji vám za vaši pohostinnost, můj pane, ale já se musím vrátit ihned." Lehce se uklonil a místnost opustil.

***

Aragorn se svými muži jeli do Minas Tirith celou noc. Brzy ráno dorazili domů. Stájník vzal koně, hned jak Aragorn sesedl. Princ šel rovnou do Velké síně, protože právě tam by se měl nacházet jeho otec. Velmi ho překvapilo, když ho tam neobjevil. „Deor!" Vyzval muže, který seděl v rohu a něco psal. „Ano můj princi?" Uklonil se mu posel. „Kde je můj otec?" Zeptal se Aragorn. „Naposledy byl viděn včera večer ve věznici." Odpověděl mu Deor.

„Co tam dělal?" Mluvil si mladý muž pro sebe. Pomalu se šoural dolů do sklepení k věznici, když uslyšel výkřik, který jej donutil, aby přidal do kroku. Nejvíce ho děsilo, že se výkřiky ozývaly z cely, ve které byl umístěný elf. Rychle vkročil dovnitř, to co uviděl ho, však zastavilo ve dveřích. Arathorn nemilosrdně mlátil do nehybného těla něčeho, co už zdaleka vůbec nepřipomínalo elfa. „Co to děláš?" Zeptal se s hrůzou.

Arathorn se otočil, opravdu nečekal, že spatří svého syna. „Říkal jsi mi přeci, že ten elf potřebuje lekci poslušnosti." Pokusil se ospravedlnit. „Ale ne takhle!" Vykřikl Aragorn. Králi se moc nezamlouvala synova reakce. Došel k němu a zadíval se mu do očí. „Proč tě to tak trápí? Je to vězeň, hůř je to elf!" Aragorn nevěděl, co na to říct. Nevěděl, proč ho to tak trápí. Podíval se přes otcovo rameno na zkrvavené tělo. Proč ho tolik ovlivnilo vidět elfa trpět? Aragorn se znovu podíval na otce. „Dal si mi ho. Jen já na něj smím vztáhnout ruku." Najednou mu to došlo. „To proto si mě posílal do Rohanu, ačkoliv si věděl, že to není potřeba?" Věděl jsi, že by se mi nelíbilo, jak s ním zacházíš a nechtěl si, abych zasahoval." Mračil se Gondorský princ. „Je spousta věcí, kterým nerozumíš." Arathorn pražil syna pohledem. „Tak mi je vysvětli." Naléhal Aragorn. „Nebudu se zodpovídat synovi. Nezapomínej, kam patříš, jsem tvůj otec, tvůj král. Arathorn byl rozzuřený, ale nechtěl se se synem hádat, otočil se na patě a věznici opustil.

Když byl jeho otec pryč, došel k elfovi a poklekl u něj. Snažil se ho pod tou spoustou modřin najít. Z ran mu vytékala krev, která se mísila s prachem. Z jeho tuniky byly pouze cáry látky, záda měl odkrytá, na jeho bílé kůži byla spousta šrámů. Zůstanou mu jizvy, to bylo jasné. Pomyslel si Aragorn. „Přineste mi vodu a obvazy!" Přikázal strážcům, ale svůj pohled od elfa nezvednul. Prince Gondoru šokovala rána, kterou měl blonďatý elf na levém boku. Před tím si jí nevšimnul. Rána byla zasžena chytře. Působila nesnesitelnou bolest, ale nezabila. Tedy zatím...princi Temného Hvozdu hrozilo vykrvácení.

Legolas k němu vzhlédl. V jeho tváři byl patrný zmatek. Nechápal proč mu Aragorn pomáhá, možná, že nepřišel o všechny dobré vlastnosti. „Můžeš se postavit?" Zeptal se tmavovlasý mladík ustaraně. Elf přikývnul a pokusil se zvednout, ale jakmile se mu to podařilo, z úst mu unikl bolestný výkřik, ruce mu vystřelily k ráně na boku a on klesl na kolena. Aragorn pohotově zareagoval a chytl elfa ještě před tím, než se zřítil k zemi úplně. Vytáhnul ho znovu na nohy a pomohl mu k nejbližší zdi. Legolas se o ni opřel a přilož k ní tvář. Studená zeď ho příjemně chladila. Nesnášel to, jak byl slabý a zejména před Aragornem. Muž mu pomáhal, ale ani tak mu nedůvěřoval.

Konečně byli Aragornovi doneseny čisté obvazy a miska s vodou. Věděl, že nejdříve musí vytáhnout dýku, která čouhala Legolasovi z boku. „Musím to vyndat." Řekl. Překvapený elf otevřel oči. To bylo příliš. Nemohl Aragorna nechat, aby to udělal. „Vypadni!" Štěkl na něj. „Když ji tam nechám, tak zemřeš." Prohlásil Aragorn. „Zemřu tak jako tak. Co na tom záleží?" Aragorn nevěnoval žádnou pozornost tomu, co elf říkal. „Podívej se, můžu tě omráčit a potom to udělat, ale ve tvém stavu by to nebylo dobré. Pro nás oba bude jednoduší, když budeš spolupracovat. Souhlasíš?" Zeptal se Aragorn. Legolas se od něj odvrátil, ale neodpověděl. Princ Gondoru si vysvětlil jeho mlčení jako souhlas.

Aragorn opatrně přiložil jednu ruku na ránu a druhou uchopil rukojeť. Legolas sebou trhnul. Nebyl nadšený, že se ho Aragorn dotýká, ale co mu zbývalo? Aragorn pomalu a opatrně vytáhnul dýku. Legolas si skousnul ret, aby nekřičel bolestí, nebylo to snadné. Hned potom, co Aragorn vytáhnul dýku, mu tělem projela strašná bolest. Zatajil se mu dech a on, ačkoliv nechtěl, vykřikl bolestí. Opravdu existovalo ještě něco horšího, než bylo tohle? Napadlo prince Temného Hvozdu.

Aragorn sebou trhnul, když uslyšel elfův srdceryvný výkřik. Upustil dýku a rychle přiložil na ránu hadr, aby zastavil krvácení. Když se podíval na Legolase, zjistil, že elf ztratil vědomí. Stále držel hadřík a pomalu zvedl elfa do náručí. Byl překvapen tím, jak bylo toto stvoření lehké. Prošel okolo stráží a vydal se do Domů léčení. Léčitelé mu ihned uvolnili cestu a on mohl položit Legolase na postel. „Dělejte, co umíte!" Poručil jednomu z nich. En ale zůstal stát, s pohledem zarytým hluboko do země a ani se nehnul. „Jste snad hluchý! Potřebuje pomoct" Křikl na něj. „Je mi líto Pane Aragorne." Řekl Bathma. Jeden z léčitelů. „Ale dostali jsme rozkazy od krále." Přeci jen měly z krále větší strach než z prince. „Zmizte tedy!" Křikl. Léčitelé se uklonili a místnost opustili.

***

Legolas otevřel oči, hned toho však začal litovat. Zamotala se mu hlava a prudké světlo jej na chvíli připravilo o zrak. Rozhlédl se kolem, zkoumal místnost, ve které se nyní nacházel. Nebyl ve tmavé cele, nyní ležel na měkké pohodlné posteli ve světlém pokoji. Bolelo ho celé tělo, všimnul si obvazů, které měl skoro po celém těle. Jak dlouho byl mimo? To mohl jen odhadovat. Koutkem oka zahlédl pohyb, natočil hlavu a spatřil Aragorna. Stál k němu čelem a míchal něco v jakémsi šálku. Pak nádobu podržel nad plamínkem svíčky. Vzhlédl a jeho pohled se zastavil na Legolasovi. „Je dobře, že ses probudil. To znamená, že se ti vrací síla." Vyšel nahoru a posadil se na kraj postele. „Takže pověsti o rychlém hojení elfů, nelhali." Aragorn strčil paži pod Legolasova ramena, podepřel ho a přiložil mu šálek ke rtům. Elf ale otočil hlavu. Tato reakce budoucího krále Gondoru nepřekvapila a akorát se usmál. „Kdybych tě chtěl otrávit elfe, byl by si už mrtvý. Vypil jsi toho spoustu za ty dny v bezvědomí." Oznámil mu. „No tak, odlož svou hloupou, elfí hrdost." Legolas jakoby staril sebekontrolu, natáhnul se pro hrnek a tekutinu vypil. Chuť byla hrozná, ale teplo, které se mu rozlilo tělem, jako by sebou přinášelo zpět i jeho ztracenou sílu. Znal tento pocit, již jej jednou zažil, bylo to před mnoha lety. „Děkuji Vám." Řekl Legolas. I když stále neměl Aragorna v lásce, bylo jasné, že tenhle muž mu chce pomoci. „Musím to vyměnit obvazy." Muž odkryl pokrývku a opatrně odvázal obvaz na Legolasově boku. Krvácení už se dávno zastavilo, nyní bylo potřeba pouze otřít zaschlou krev. Aragorn namočil hadr do vody a začal ránu opatrně omývat. Po té co byla krev pryč, naskytl se obrázek na nepěknou ránu, kterou čistými obvazy znovu zavázal.

P.S. 1288 slov... Waaw... Další kapitolka, omlouvat se že až po takový době man fofr :// :))