Vězeň

7.Kapitola- Útěk

Lem Arathornova šatu zvířil vzduch, když se muž prudce zvedl ze svého trůnu, rozrušen náhlým příchodem čaroděje. Bylo známo, že pokud se Gandalf objeví, přichází s ním i zlé zprávy, a tak tomu bylo i nyní. Jeho krutovláda měla spousty odpůrců, těm vždy pohrozil a dali na čas pokoj. Jenomže dle nejnovějších zpráv se rozhodli ke vzpouře s cílem svrhnout jej z trůnu.

Pomalu se pokoušel vzpamatovat z prvotního šoku. „Kdy přesně chtějí realizovat svůj plán?" optal se Gandalfa a zamyšleně si ťukal palcem do brady.

„Nejspíše již během zítřka, můj pane," odvětil mu stařík. „Při mé cestě do Ithilienu jsem se omylem nachomýtl u jednoho ze shromáždění- musím podotknout, že mezi vzbouřenci byli i Vaši lidé- a hlásali, že pokud nevyhovíte stanoveným podmínkám, nebudou se ostýchat v útoku," vysvětlil čaroděj trochu rozpačitě. On sám měl vůči Arathornovi v posledních letech výhrady.

„Co tedy navrhuješ?"

Gandalf pohlédl na krále pohledem, který jasně říkal, že bloumá nad nějakým řešením. Věděl, že ale existuje pouze jedno a také si byl jist tím, že Arathorn z něj nebude nadšený. „Přijměte jejich žádost, můj pane."

„Co si o mně myslíš?!" vyštěkl Arathorn s plamínkem vzteku planoucím v očích. „Pokud budu ochoten ustoupit každé bídné provokaci svých rádoby poddaných, moje haly se začnou plnit nešťastnými vesničany, kteří si s sebou ponesou nějaký požadavek a s ním i výhružku, pokud bych se neuvolil jim vyhovět."

Gandalf k muži přikročil. Jeho zamračená grimasa odhalila světu spoustu vrásek, které nebyly jindy tolik zřetelné. „Jako králi, Vám náleží povinnost uspokojit vůli svého lidu. Bez nich byste neměl komu vládnout," pronesl v naprostém protestu. Věděl, jak moc je král tvrdohlavý a nevědomý, touha po moci zakalila jeho mysl a zkazila jeho srdce. Gandalf pouze doufal, že stejnému osudu nedojde i Arathornův syn.

„Já řídím Gondor!" Arathorn zařval přímo nelidsky a ozvěna jeho hlasu se roznesla napříč celou Minas Tirith.

Na nějakou dobu nastalo ticho. Král Gondoru se ztěžka usadil na svůj stolec a schoval hlavu do dlaní. Ještě před tím ale pokynul čaroději, aby opustil sál. Gandalf se vztekle otočil na patě, že dlouhý šedý plášť zašustil v tichu. Dlouhými kroky se vydal vstříc velkým dveřím. Opustil sál s dychtivostí setkat se s Aragornem, což se mu po malé chvíli poštěstilo, když narazil na mladého prince v jedné z chodeb.

„Mae govannen, Mellon nin," usmál se Aragorn, když zřel čaroděje a přiložil si pravou ruku na rameno a mírně sklonil hlavu. Gandalf udělal totéž gesto a jeho starou tvář rozjasnil zářivý úsměv.

„Tak se opět setkáváme, chlapče," promluvil svým chraplavým hlasem a položil ruku na Aragornovo rameno.

"Slyšel jsem křik. Co u všeho ve Středozemi si řekl mému otci, že ho to tolik rozezlilo?"

Gandalf si povzdychl a dále kráčel chodbou pryč z dosahu králova hněvu i s mladým princem po boku. "Řekl jsem mu pouze o tom, kam jej dovede jeho zlomyslnost."

Čaroděj se z ničeho nic zastavil uprostřed kroku. Kdyby mezi Aragornovy ctnosti nepatřil i výborný postřeh, nejspíše by do něj narazil. Mladík byl donucen o krok ustoupit, když se k němu stařík rychle otočil. Jeho tvář z ničeho nic zvážněla. „Přichází časy stmívání. Trůn ti může připadnout dříve, než si myslíš."

Aragorn se zahleděl čaroději zpříma do očí. Mezi nimi se rozhostilo ticho, které náhle přerušil Gandalfův smích. Gondorský princ zmateně zamrkal a svraštil obočí, přestával tomu všemu nějak rozumět.