Elfská Krev - Lesní Město

16)Doma

Když světlo zmizelo, zjistili jsme, že mi, naši koně i zbraně, stojíme před lesem elfů.
Nathaniel mne stále pozoroval. Já ho ale příliš nevnímala, věnovala jsem veškerou pozornost mé rozdělené duši. Teď jsem jednala naprosto instinktivně.
Kouzlo mi spletlo vršek dlouhých hustých perleťových vlasů do nádherného drdolu, zbytek mi zůstal rozpuštěný, jako obvykle až pod stehna.
Zmenšila jsem berlu (instinkty a rady krystalu) do velikosti patnácti centimetrů a zapíchla ji jako jehlici do drdolu.
Tak, teď ještě plášť a razíme.

,, Ehm, El? "oslovil mne princ.

,, Ano?"

,, Vypadáš ještě krásněji nž předtím. "lichotník.

,, Díky, ale nedělej to, nemluv se mnou tak, příliš to bolí." prosila jsem.

,, Jak to myslíš. " nechápal.

,, Ty víš, že spolu být nemůžeme, každý máme spoustu vlastních povinností, ale ty to na mě stále zkoušíš. Navíc si nejsem jistá, jestli mě..."

,, Počkej,. "přerušil můj výlev.
,, Miluješ mě?" zaskočil mě.

Díval se mi do očí, zatímco mi běželo halovou
Samozřejmě že ano, ano, ano, ano, ano!
Ale to mu nechci povědět.

Ovšem nebylo třeba slov.
,, Ano, vydím ti to na očích. "odpověděl si sám a naklonil se k mému obličeji.
Uhnula jsem
,, Teď to nebudeme řešit." naskočila jsem na Darleie, počkala, až nasedl i on a vyrazili jsme triskem vpřed. Míjeli jsme hlídku,která se za námi zmateně rozběhla.
Projížděli jsme kolem stromdomků, ale nikde, nikdo. Kam se poděli.
Odpověď se nám sama nabídla.

Před námi se rozprostírálo náměstí plné elfů, královna zrovna stála na stupínku uprostřed proslovu. Jenže náš příjezd ji vyrušil a na nás se obrátili všichni obyvatelé Nethirethu s ohromením v očích.
No, musel to být pohled.
Jezdec v tmavě zeleném plášti na bílé klisně a jezdec v bílém plášti na koni černějším než noc.

Když si Nathan sundal kápy, všichni udělali příslušné gesto. Obešel mne a rozepl můj plášť.
Elfové zalapali po dechu.
Vyzařovala ze mě má vlastní síla, síla krystalu a jelice na jejíž jedné straně vykukovalo černé dřevo a na druhé malinký krystal, se jen blískala.
Navíc jsem měla na sobě stále černý korzet, bílou sukni a vysoké černé boty. To ani nemluvím u sevém luku.
Zkrátka dokonale sladěná jsem kráčela ke královně a ona ke mě.

,, Je čas obnovit štít. "pronesla jsem.

,, Ovšem, ale krystal, jako tvá součást zůstane s tebou." řekla Rozálie a chytla mne za ruce. Já se soustředila, kolem nás se objevila průhledná vlna, vytvarujíc se do štítu. Jeho středem jsem se stala já a všechny části mé duše (tím myslím berlu.)
Všichni měli radost, že jsme znovu chráněni.Provedli to nejúcstivější gesto, pro... mě!
Páni.

Kývla jsem, paní Rozálie se ke mě naklonila,, Ještě si zajděte ke švadleně strážkyně Eleanor, něco prý vám slíbila. "

Ach ne, vzpoměla jsem si, jak švadlena říkala, že to co mám teď na sobě je jen pro pohotovost, a udělá mi něco i na běžné nošení.
,, Jistě, stavím se."
Pověděla jsem královně, věnovala smutný pohled princi, kývla na lid a zmizela u sebe doma.
Jen co jsem oprášila prach a nejedla se, mířili mé kroky ke švadleně.
Uvidíme, co pro mě má.

Tak, jsme skoro na konci.
Ještě tak dvě kapitolky:-D