𝓜𝓮𝓵𝓲𝓼𝓼𝓪𝓷𝓭𝓻𝓪 𝓒̌𝓪́𝓼𝓽 1.

Kapitola 3.

„Původně jsem ti to chtěl říct trošku jinak." řekl jí Adam. Seděla zase v té posteli kde se probrala poprvé. „Šetrněji." dodal a posadil se vedle ní. Neměla ani dost sil, aby se stačila zase rozklepat a odtáhnout do koutu. Nic neříkajíc, hleděla upřeně před sebe. To není možné. Je to jen špatný sen. Nic takového se přece nemohlo nikdy stát. Mě ne, to se stalo jiným, ale mě ne. Zachvěla se.

„Takže...nemáš hlad?" zeptal se Adam. Lepší otázku jí nadhodit nemohl.

Prudce se k němu otočila a ve tváři jí proběhlo znechucení a hněv.

„Ne!" řekla rázně.

„Jak myslíš." pokýval hlavou a protáhnul si pohmožděná záda. „Bože....au" zaskučel.

Melissandra se na něj zlostně podívala. Zaslouží si to! Zaslouží si mnohem víc!

Rána na ruce se mu už začala hojit. V jejích očích bylo čitelné další znechucení.

„Za chvilku se rozední, půjdu něco udělat s tím oknem." oznámil jí zcela mimoděk a vstal z postele.

„Chci domů." prohlásila Melissandra a pohlédla mu, tentokrát vzpříma, do očí. Tohle nemůže být pravda, je to obyčejná pitomost!

„Tobě to ještě nedošlo? Vždyť to už nejde." zastavil se a zamračil se na ni.

„Proč by to nešlo? Nevím z jakého důvodu mě tady držíte a co jste mi to udělal s vlasy, ale zkrátka chci odsud pryč. Hned!"

Hleděl na ni nevěřícně, ale pak si asi něco srovnal v hlavě a řekl: „Nemůžeš vyjít na světlo, zabilo by tě. A domů se už taky vrátit nemůžeš protože...." pokrčil rameny.

„Protože proč? Vždyť to je nemožné! Nic...nikdo takový, jak mi teď říkáte, přeci není! Já tomu nevěřím!"

„Vážně?" vrátil se kousek zpátky a v očích měl jakousi až zvířecí divokost, ale jinak vypadal docela klidně. Na tváři mu hrál nepřirozený ironický úšklebek.

„Ne!" snažila se, aby to vyznělo co nejrázněji a nejdůrazněji, ale popravdě, dostala z něj zase strach, když se na ni tak koukal.

„Tak mi tedy pověz, co se ti včera v noci stalo." řekl temně a v očích se mu zablesklo...pobavení?

„Jak to mám vědět? Omdlela jsem když....když..."

„Když co?

Melissandra se zase zachvěla hrůzou. „Já nevím, to vy jste tam byl...a pak..."

Pomalu zakýval hlavou „A co se ti stalo tam na krku?" ukázal prstem na bílý obvaz.

„Vy jste blázen." zašeptala Melissandra, ale pak si uvědomila, že to asi nahlas říkat neměla.

„Blázen? To si myslíš?" mluvil klidně, až děsivě klidně.

„Já...nevím..."

O krok se přiblížil. Hleděl na ni a Melissandra cítila jak jí jeho pohled proniká do hlavy.

„Víš kdo jsem já a víš i, kdo jsi ty. Moc dobře to víš. Znáš je Mell, znáš je z povídaček a báchorek. Z příběhů o příšerách které zabíjí světlo a nejsou vidět v zrcadlech, ne? Víš z čeho jsou živí stejně dobře jako víš, co se ti stalo včera v noci. "

Melissandra zbledla jako stěna a slzy se jí náhle vehnaly do očí. Nechtěla se před ním rozbrečet, ale nedařilo se jí udržet další a další slzy.„Pane Bože.." řekla rozklepaným hlasem. Adama to zaskočilo. Chvíli ještě stál na půl cesty od postele, ale nakonec se znova posadil vedle ní.