𝓜𝓮𝓵𝓲𝓼𝓼𝓪𝓷𝓭𝓻𝓪 𝓒̌𝓪́𝓼𝓽 1.

Kapitola 6.

„Ano, moje žena." Adam letmo pohladil bílou lebku, jež mu visela okolo krku.

Mell zakývala hlavou a pohledem zase zapátrala po přívěšku. Tolik se jí líbil.

Snad si všiml, že se po něm kouká, protože se na Melissandru zpytavě zahleděl a nepřestal, dokud mu nevěnovala poněkud nevinný pohled a raději se nezačla koukat jinam.

On si všimne úplně všeho, cokoli co udělám, nebo kamkoli se podívám, on mě sleduje.

Adam se najednou zdvihl z postele. „A ještě jedna věc," pravil zamyšleně. „Počkej tady, něco ti přinesu."

Melissandra přikývla.

Za moment byl zase zpátky a v jedné ruce držel černý župan.

„Na, chytej." řekl a hodil jí ho přes pokoj. „Pujč si to, abys měla v čem spát."

„Děkuju vám." řekla Melissandra a přitáhla si župan k hrudi.

Adam jen pokýval hlavou. „Radši už běž do postele Mell, ať máš na zítřek dost sil."

Melissandra pochopila. Zítra už totiž nemusím spát tady v ložnici, ale třeba někde pod mostem u Temže, jestli se tak tvoje manželka rozhodne.

Očekávala, že to tak dopadne. Nedělala si žádné iluze o solidaritě a srdečnosti jeho drahé polovičky. Kdyby byla na jejím místě, taky by tak učinila, protože proč by se taky obtěžovala s někým takovým.

A nevěřila ani tomu, že by ji tady Adam nechal o něco déle. Byla by mu jen na obtíž, jednodušší řešení je zkrátka vyhodit ji ven. Bála se toho, ale nedivila se. Je tady zbytečná překážka.

Poslušně si zalezla do postele, a když se za Adamem konečně zavřeli dveře, svlékla si své šedé šaty a navlékla se do vypůjčeného županu. Byl jí hrozně velký a trochu rozptilovalo to, že byl cítit stejně jako vlastník, ale to se dalo koneckonců skousnout, protože byl měkký a bylo v něm i teplo.

Zabalila se do deky a zavřela oči. Už dávno spala, když se domem zase rozlehly táhlé tóny houslí.

Utišující něžné ukolébavky.

Vzbudilo ji až zaklepání. Prudké 'ra-ta-ta-ta'. Melissandra překvapeně vyskočila z postele, a aniž by si stačila pořádně upravit svoje provizorní pyžamo, docupitala ke dveřím a bez meškání je otevřela.

„Co se děje?" zachraptěla rozespale a přitom se pokusila pořádně si promnout spánkem zalepené oči.

„Pojď se nasnídat." řekl Adam, aniž by k ní obrátil pohled.

„Kolik je hodin?" maličko se překvapila, protože jí přišlo, že rafička na protějších pendlovkách se od chvíle, co se odebrala do postele o mnoho nevzdálila.

Adam jen krátce pokrčil rameny. „Bude osm."

„Ale to je ještě světlo."

„Je."

Melissandra si nahlas povzdechla. „Jen se obleču." řekla smutně a zavřela za sebou dveře.

Seděla vedle něj na starém gauči a tiše olizovala zbytky sedlé krve ze dna skleničky. Byla to Napoleonka, a když se trochu nahnula ke straně dala se z ní krev docela pohodlně slízat všechna.

„Chceš ještě?" zeptal se najednou.

Melissandra k němu otočila hlavu. „Asi ne." řekla nedůvěřivě a položila sklenic na stůl.