𝓜𝓮𝓵𝓲𝓼𝓼𝓪𝓷𝓭𝓻𝓪 𝓒̌𝓪́𝓼𝓽 1.

Kapitola 7.

Věnováno všem, které povídka ještě nepřestala bavit, a také mé sestře, která tak statečně snáší to, že kvůli mně dnes nemohla jít dříve spát. A Vy, co taky ještě ponocujete, si alespoň užijte (asi) předposlední kapitolu Melissandřina dobrodružství.

-Autorka

Adam sestupoval dolů ze schodiště, posadil se na poslední schod a unaveně opřel hlavu o dlaně. Eve, má drahá Eve... povzdechl si v duchu a na chvíli zase zavřel oči. Zmocnila se ho dřímota, ale z ní ho okamžitě vytrhla jedna z tisíců obav.

Celý minulý den se pokoušel usnout, ale opět marně. Nespal od chvíle, co tehdy usnul na pohovce v obýváku. A to už byli skoro čtyři dny. Kdykoli se ocitl v posteli, zkrátka nedokázal usnout. Mohl se překulit na kteroukoli stranu chtěl, natřepat si peřiny jakoukoli metodou, ležet na jakékoli straně postele a v jakékoliv poloze, ale pokaždé bez výsledně. Spánek nikdy nepřišel. Nakonec pokaždé kapituloval a šel pracovat na nové skladbě která ho před nedávnem napadla, ale prozatím na ní napáchal víc škody, než užitku. A už neměl ani chuť k jídlu.

Znova zavřel oči. Na kratičký moment si ho zase vzala dřímota. Tentokrát ho z ní však probral dusot kopyt na kamenné dlažbě. Trhnul sebou a jeho srdce začalo bít jako šílené.

Po zvuku poznal, že kočár zastavil před jeho domem. Není pochyb, že to je...

Vydal se ke dveřím a ještě na chvíli zaváhal, než je otevřel.

Eve si brala své tašky od kočího. Když ho spatřila ve vchodu její rty se vytvarovaly do poloúsměvu a v hlubokých modrých očí se jí objevily jiskřičky očekávání.

Srdce se mu roztepalo v rychlém rytmu. Jinak se však snažil o nefalšovanou bezvýraznost ve tváři.

Jakmile se kočár i s kočím zase vytratil kamsi do ulic, Eve mu zůstala roztouženě hledět do očí, ani se nepohnula.

Po chvíli, která se mu zdála být úmorně nekonečná, udělal první krok v před. Když k němu natáhla ruku, opatrně ji za ni chytil. Měla bílé kožené rukavice a šedé hedvábné šaty, světlé rozpuštěné vlasy jí polévaly ramena a sahaly až do půli zad. Oči jí stále svítily malými jiskrami a zůstaly hledíc do těch Adamových. Byla tak krásná...

Přitáhl jí k sobě a s náhlostí a dychtivostí ji políbil. Obtočila hu své štíhlé paže okolo krku a tiskla se mu na rty stejně horlivě, jako on jí.

Bylo tomu už dávno, co ji spatřil naposled. A ten čas, kdy si byli odloučeni, mu i přes všechny nynější skutečnosti začal být až příliš dlouhý.

„Stýskalo se ti, drahoušku?" Eve mu ruce obtočila okolo pasu a přitiskla mu obličej ke krku.

Namísto odpovědi ji políbil do vlasů. Pořád tak hezky voněly.

Odtáhla se a položila mu dlaň na tvář. „Copak je zlato? Vypadáš unaveně." řekla mírně a pohladila ho konečky prstů.

„Opravdu?" vydechl bez přemýšlení. „No...vlastně jsem asi strašně."

Eve se na něj něžně usmála. „Tak copak to je Adame?" pravila stále tak mírně. „Souvisí to s tou naléhavou situací, o které si mi psal? Kvůli které sem přijela?"

Adam začínal být nervózní. Jak jí tohle mám vysvětlit? Ptal se sám sebe, ale jí řekl jen: „Půjdeme ke mně domů, tam ti všecko povím." vzal do rukou její dvě tašky a zamířili ke dveřím.

„My nepůjdeme nahoru?" tázala se Eve když se zastavil pod schody.

„Počkej chvilku." Bylo mu jasné, že právě teď má dojít na tu méně příjemnou část jejich přivítání.