𝓜𝓮𝓵𝓲𝓼𝓼𝓪𝓷𝓭𝓻𝓪 𝓒̌𝓪́𝓼𝓽 1.

Kapitola 4.

Potichu se plížila k obývacímu pokoji. Stále z něj bylo vidět světlo svíček, ale jinak bylo ticho. Kradla se chodbou jako stín a obratně překračovala překážky jež jí ležely v cestě. Štosy papírů, obrazy, nástroje.

Došla až ke dveřím a zůstala stát mezi futry. V pokoji bylo mírné přítmí, protože většina hořících knotů už utonula v roztaveném vosku. Posměšně přimhouřila oči. Adam ležel na pohovce, kde spolu před tím seděli a spal jako zabitý. Tiše oddechoval a ruce měl strčené pod rozcuchanou hlavou.

Melissandře proběhl očima zlý záblesk. Když teď usnul, měla bych se tady trochu porozhlédnout, čistě jen kvůli důvěryhodnosti tohohle...Adama.

Nechala ho spát a potichu zmizela v dlouhé chodbě. Proklouzla do ložnice kde se schovávala pod postelí.

Pokoj byl zhruba jako ten její, ale bylo v něm podstatně víc věcí. Krom další kupy nástrojů a papírů, které neuměla přečíst, tam byly i další knihy a obrazy. Na poličce stála porcelánová soška vzpínajícího se koně, o kus dál ležel míček ,zřejmě tenisový míček, malá truhlička vykládaná perletí, pár načmáraných obrázků na zežloutlý papír. Na krbové římse pak stál pár broušených skleniček, podobizna, hádala, že kočky a opodál obrázek nějaké ženy. Byla oblečená v bílých šatech a v ruce měla kytici kopretin. Její tvář vypadala, jako by pocházela úplně z jiné doby. Nevypadala staře, to ne, spíš velmi půvabně a vyzařovala z ní moudrost která byla vlastní jen málo lidem. A jak přesně ji ta kresby zachycovala.

Mohla se jen dohadovat, kdo to je. Mohla to být Adamova milenka, sestra, matka... nebo úplně někdo jiný.

Myslela, že něco zaslechla. Prudce se otočila a po špičkách se připlížila k dveřím. Opatrně vykoukla z chodby, ale nikdo tam nebyl, asi se jí to jen zdálo. Ale přesto zůstala na stráži, kdyby Adam zjistil, že se mu přehrabuje ve věcech, kdo ví, jak by reagoval. A Melissandra ho nechtěla jakkoli rozčílit, přece jen, byl to doposud naprosto cizí člověk. Neznala ho a nevěděla proto jak se zachová v dané situaci. Ale prozatím musela uznat, že s ní jedná jako v rukavičkách. I když Melissandra uměla na první pohled rozpoznat dobrého a špatného muže, což bylo při jejím budoucím povolání nezbytné, on jí byl stále záhadou. Až na to drobné tajemství jeho pravého původu.

Vydala se dál. Potichoučku našlapujíc se proplížila okolo pokoje kde spal Adam a jen pro kontrolu nahlídla jestli je pořád tam kde se nacházel předtím. Jen se přetočil na bok, ale jinak pořád tvrdě spal.

Melissandra otevřela dveře pokoje který sousedil s její ložnicí. Místnost byla největší ze všech která zatím navštívila, ale byla skoro prázdná a navíc plná dalších popsaných papírů, nebo ampulek a zkumavek kdo ví s čím. Melissandra za sebou po rychlé prohlídce zavřela dveře a pokračovala směrem ke schodům.

Našlapovala tak, aby ani jediný schod nezavrzal. Tiše jako myš. Hlavně ho nesmíš probudit Melissandro. Na muže, jehož povaha je ti neznámá, si dej pozor. Zopakovala si v duchu to, co ji učili. Děvka musí umět poznat, co je muž pod svým oblečením zač, jinak skončí bez peněz, nebo mrtvá ve strouze. Ale on je jiný. Není jako ostatní. Je na mě docela hodný a dá se říct, že i celkem vztřícný, ale zároveň nikdy nepřekročí hranici mezi vstřícností a otevřeností, nebo upřímností. Ptá se na mé sourozence, matku a otce, ale když má říct cokoli o sobě, zamluví to. Nechce jednat na rovinu. Bude mne zpovídat, ale sám mi o sobě neprozradí ani ťuk. Už mu nesmím prozradit nic, dokud nebude sdílnější, aby se vyrovnali naše síly. Probíhalo jí v hlavě když sestupovala ze schodů.