𝓜𝓮𝓵𝓲𝓼𝓼𝓪𝓷𝓭𝓻𝓪 𝓒̌𝓪́𝓼𝓽 1.

Kapitola 5.

A nejprve prosím Vás o jedno drazí čtenáři: KOMENTUJTE!!! Ty hvězdičky jsou tedy taky hezká věc, ale Váš názor na moji povídku je mnohem důležitější, a taky zajímavější.

-Autorka

***

Za za pár dní Melissandra zvládala už valnou většinu abecedy, se čtením to bylo pomalejší, ale přesto si vedla velmi dobře.

Adam s ní mluvil jen tehdy, když jí volal na jídlo, nebo jí pomáhal s luštěním znaků v knihách, jinak byl ve dne v noci v obýváku, nebo u sebe v ložnici a Melissandra si už navykla usínat za tónů houslí, nebo lyry. Jeho chování k ní se změnilo. Byl nervóznější, nesoustředěnější a často ji na celé hodiny úplně ignoroval. Taky si všimla, že zase nespí. A tak měla z toho tajemného hosta ještě větší obavy, které s tímhle podivným chováním den ode dne narůstaly.

Jednoho večera Melissandra skončila se psaním trochu dřív a chtěla se ho zeptat, jestli se může jít najíst. Když však přišla ke dveřím, uviděla Adama plně zabraného do čtení jakéhosi dopisu. Vypadal rozčileně. Když ho takto spatřila, chtěla se hned klidit z pole, ale jakmile udělala krok dozadu, podíval se na ni. Srdce se jí malém zase zastavilo. V očích měl cosi divného, co přesně nedokázala definovat. Byl to vztek smíšený s divokostí a rozrušením a to všecko dohromady tvořilo něco neobvykle děsivého, až šíleného. 

Melissandra zůstala stát mezi dveřmi. Bože, Bože! Co se zase stalo?

„Potřebuješ něco?" řekl chladně a jeho výraz byl nehybný jako kus kamene. „Nemáš být náhodou u sebe?"

„Chtěla jsem se vás zeptat, jestli se můžu najíst?" pípla Melissandra a zrakem pátrala po zemi.

„Je to dole." zavrčel „To snad víš, ne?"

„Vím...nechtěla jsem vás rušit, hned odejdu." Melissandra se měla rychle k odchodu, když ji zavolal zpátky. „Melissandro!" otočila se.

„Zítra." řekl a z toho pohledu poznala, co bude zítra. Ten jeho pohled ji vyděsil víc, než kdykoli předtím a ta zpráva ji naprosto vyvedla z veškerého zbývajícího klidu.

Nepřinutila se na něj ani podívat, jen zakývala hlavou a odběhla pryč.

Zabouchla dveře a padla na postel. Byla vyděšená na nejvyšší míru. Rychle dýchala a slzy už měla na krajíčku.

Snažila se vydržet, ale zmocnilo se jí naprosté zoufalství a bezmoc. Skulila se do klubíčka a přemohl ji nekontrolovatelný záchvat pláče. Zaryla nehty do peřiny a zakousla do polštáře, aby nějak utlumila vzlykání a pláč. Brzy však z urputného pláče dostala křeč do břicha a oči ji začali příšerně pálit.

Uvolnila stisk zubů, ale po tvářích jí stékaly další a další potoky slz.

Brečela až dlouho do noci, a ještě dlouho po tom. Když už nemohla plakat, zůstala ležet na posteli a čekala, že se jí zmocní spánek, cítila se vysílená, ale spánek se ne a ne dostavit. Chvíli jen ležela a tupě zírala na bílou omšelou zeď před ní.

„Neměla jsem mu věřit." zašeptala do ticha. Po několika zdlouhavých minutách vstala z postele a došourala se k oknu. Bylo jí už fuk, co by jí na to řekl Adam. Odhrnula závěs a do pokoje vniklo měsíční světlo. Chvíli zápasila s klikou od okna, a když se jí konečně povedla otočit a otevřít tak okno, vyklonila se ven a hltavě dýchala čerstvý noční vzduch. Už skoro celý týden nebyla venku a tohle utišující osvěžení přijímala s horlivou dychtivostí.

Posadila se na parapet a zhluboka dýchala. Do tváře jí zafoukal chladný letní větřík a Melissandře ochladil pláčem horké tváře. Uklidnilo ji to. Zavřela oči a představila si domov. Větřík ji zase pohladil po tvářích a načechral jí zacuchané vlasy.

Co asi dělají sestry? Zeptala se sama sebe, když se zavřenýma očima bloudila po své paměti. Co se asi teď může dít doma? Stýská se jim, hledají mě? Zajímá je kde teď jsem?

Otevřela smutné opuchlé šedé oči. Potichu dýchala čerstvý vzduch a už nemyslela na rodinu, přemýšlela o tom, co přijde dál.

Ten den už neusnula. Mlčky seděla a naslouchala houslím, které zpívaly smutnou písničku ve vedlejším pokoji. A když ji slunce zahnalo do stínů, Melissandra se posadila na židli ke stolu a zírala na zašedlý závěs. Pomalu zavírala a zase otevírala oči v přesných časových intervalech kterési ani dobře neuvědomovala.

Seděla tak dokud neuslyšela zaklepání. Ani neslyšela kroky, a tak ji to překvapilo mnohem víc. Ztuhla a trvalo, než se odvážila pokynout, aby vstoupil.

„Ty ještě nespíš?" zeptal se, i když viděl, že ne.

Melissandra nepovažovala za důležité na tuhla otázku odpovídat, ani se k němu pořádně neotočila.

„Mell, vím, že tomu asi teď moc nerozumíš a máš obavy, ale musíš mi věřit, protože..."

„Protože proč?" vyhrkla na něj Melissandra a vyskočila z židle. „Protože jste naprosto cizí člověk, který mne potkal v nějaké zapadlé části Londýna a z neznámého důvodu ze mě udělal...tohle?" křičela. „Přivedete mě k sobě domů a tam mi jen tak oznámil, že už nikdy neuvidím rodinu, ani domov a už nikdy nevyjdu sluneční světlo. Pak si odejdete Bůh ví kam a zase uděláte to, co dvakrát před tím. Postavíte mě před hotovou věc a vyděsíte mě k smrti tím vaším "Co s tebou bude dál."" její míra trpělivosti byla tím posledním výstupem dovršena a byla příliš rozčilená, než aby dál držela jazyk za zuby. „Pak se mnou tři dny nemluvíte a místo jakéhokoli vysvětlení, se ke mně ještě chováte jako kdybych vám snad něco udělala. Jestli kvůli mně máte nějaké potíže, je to vaše chyba, já vám říkala, ať mne necháte jít!"

Adam mlčel a Melissandra se divila, že na sebe nechá takhle křičet. Teď, když zavládlo ticho, oba na sebe vztekle hleděli, ale nikdo nic neřekl.

Melissandra zaťala obě ruce v pěsti a kousala se do rtu, jak byla rozčilená. Adam budil dojem, že má chuť do něčeho pořádně praštit a Mell si s menším trhnutím uvědomila, že s největší pravdě podobností asi do ní. Ten náhlý výbuch hněvu ji přešel a najednou dostala z možných následků jejího ukvapeného činu strach, ale na tváři si však udržela bojácný výraz.

„No," začal Adam a evidentně v sobě dusil výbuch hněvu. „to máš pravdu. Ty za to nemůžeš."

Melissandra považovala za moudré nepřerušovat ho.

„Nemůžeš za to ty, ale já. Asi chceš vědět, proč je z tebe, jak říkáš, tohle." pomalu se nadechl. „Protože kdyby z tebe teď nebylo tohle, asi bych tu už nestál má milá. Víš, vyskytl se tehdy vážný problém se zásobami. Nebyly. A tak jsem se zkrátka musel uchýlit k zastaralejším metodám obživy. A ty ses tam zrovna nachomýtla. Bylo už málem pozdě, když si tam přišla ty a tak...nemysli si, že mi to udělalo radost."

„Proč jste mě nezabil?" zeptala se Melissandra s nechápavým výrazem.

„Proč.." smutně seušklíbl. „Ze stejného důvodu, proč si teď tady."

„A to?"

Povzdechl si. „Raděj bys zůstala na ulici?"

„To asi ne, jen..."

„Tak vidíš, nestačí ti tohle jako dostatečné vysvětlení?" ztěžka se posadil na její postel a smutně na ni pohlédl. Chvíli se nědělo nic, jen na sebe mlčky hleděli a oba přemýšleli, co mají teď jeden druhému říct. Melissandra už už formulovala v hlavně něco na způsob menší omluvy, za ten křik, a však tím kdo první prolomil ticho byl Adam.

 „Zítra přijede moje žena."

Mell na něj vykulila oči v neskrývaném úžasu a překvapení. „Vaše žena?"