Takže ahoj...po týdnech čekání jsem tu a i s novou kapitolkou. Omlouvám se, že nebyla už min. úterý, ale neměla jsem jí dokončenou. Každopádně si můžete užít další díl.
Hezké čtení a komentujte a hlasujte, ahoj : D
/Charlotte/
1. školní den. Doufám, že ta třída bude aspoň trochu normální. Mamka mě zavezla před školu a nabídla mi, že mě doprovodí i do ředitelny. Odmítla jsem a poděkovala. ,,Tak se drž. Pa" Dala mi pusu na tvář a zatroubila. ,,Ahoj." Chvíli mi trvalo než jsem to našla, ale nakonec se povedlo. ,,Dále." Otevřela jsem dveře a to co sedělo za kancelářským stolem mě překvapilo. Neseděl tam člověk, ale obrovská hrouda sádla. Bože, něco takovýho jsem už dlouho neviděla. ,,Ehm, dobrý den. Já jsem Charlotte Marrie Weinerová a jsem tu nová. Nedávno jste mluvil s mými ..." Na to jak hrůzostrašně vypadal, měl rychlý reflexi. Natáhl ke mně ruku a posadil do křesla. Trochu přitom převrátil stůl tím svým ,,pivním" pupkem. ,,Ahoj. Já jsem ředitel našeho gymnázia, Mark Winkel." Vytáhl nějaký plánek a načmáral tam něco fixou. ,,Všechno už je zařízené, neboj. Tady je tvoje třída. Půjdeš do 2. patra a u schodů zahneš vpravo do 3.C. Paní učitelka tě bude čekat." Podal mi rozvrh, nějaké učebnice, ten plánek a poblahopřál mi. ,,Tak nashle." Řekla jsem a odkráčela pryč. Když jsem to našla začala jsem být trochu nervozní. Pořádně jsem se nadechla a napočítala do 3. Zaťukala jsem na dveře a pak vstoupila. ,, Dobrý den. Já jsem..." Zase jsem to nestačila doříct. Sakra, co je to tu za debilní zvyk přerušovat lidi v půlce vět. Ve vteřině mě učitelka chytla za ramena a otočila čelem ke třídě. ,,Vím, byla jsem informována. Takže děti, tohle je vaše nová spolužačka Charlotte Carrie Weinerová." ,,Marrie." Zavrčela jsem, nesnáším, když mi někdo mrví jméno. ,, Dobrá, takže sedni si někam kde je volno." Postrčila mě a sedla si zpátky za katedru. Na to, že je tak hyperaktivní opravdu nevypadala. Měla na sobě růžový kostýmek a lodičky na vysokém podpatku. Blonďaté vlasy měla stažené do francouzského drdolu, uši jí zdobily decentní náušnice a na nehtech měla perleťový lak.
Rozhlídla jsem se po místnosti a nemyslím si, že bych si tu s moc lidmi rozumněla. Je to taková normálně složená třída, jak jsem i pozdějc zjistila. Několik frajerů, barbie a její slepičinec, pár lidí se kterejma by se teoreticky dalo vycházet a nakonec ty zajímavý. Rozhodně jsem prošla mezi lavicema a zakotvila v poslední lavici. ,, Čau Bille, máš tu volno?" Usmál se a odsunul mi židli. ,,Jasně." Poděkovala jsem mu a vytáhla si učení z tašky. ,,Nevěděl jsem, že vy dva se znáte." Kluk z lavice před náma se otočil a podal mi ruku. ,,Já jsem Andreas." Taky jsem se představila a usmála se. Zabloudila jsem a tudíž dorazila až na konec hodiny. Začalo zvonit, a i přes učitelčinu snahu žáky uklidnit a dovysvětlit jim učivo, se rozeběhli do skupinek a jí nevěnovali pozornost. ,,Jak myslíte. Počkejte až zase dostanete kouli z písemky. A já že je to neumím naučit, no prosím. Ale já si nadávat nenechám!" Slyšela jsem jak si mluví pro sebe. Tak nejen, že je hyperaktivní, ale i hysterka. Kam jsem to zase vlezla? ,,Super, konečně chvíle odpočinku, ale ještě jste mi neodpověděli." Založil si ruce na prsa a nahodil ,, naštvaný "pohled. Bill převzal iniciativu, za což jsem mu vděčná. Nerada něco vysvětluju a nejspíš je to i proto, že mi to nejde. ,, Potkali jsme se v sobotu, když jsem od tebe odcházel." ,,Pomáhal mi s nákupem, šikula." Řekla jsem komicky a rozcuchala mu přitom vlasy. Zabručel a začal si je uhlazovat. ,,Mimochodem, nezmínila ses, že máš 2 jména." Zasmála jsem se. ,, Ne, protože to druhý nepoužívám."
,, Hej ty nová, pojď sem." Zavolal někdo. Sice jsem se otočila, ale nezvedla. Na zapískání nefunguju, nejsem pes. ,,No tak." Zamával rukou na znamení ať jdu za nima. Měl hnědé, po stranách vyholené vlasy. Oříškové oči a olivovou pleť. ,, Takovej modílek.Pff." Pomyslela jsem si. Měl fialové tričko s potiskem a džíny. Na ruce měl pár náramků a vypadal až moc mile. Tyhle kluky moc dobře znám a radši si je držím od těla. ,,Maxi. Vždyť má jméno, Charlotte ne?" Přeslazeně se na mě usmála ta bloncka. ,, Jo." Jednoslovně jsem jí odpověděla. Na takovýhle typy lidí jsem až alergická, záleží na tom, jak moc mě pruděj. Možná to zní jako kdybych byla zlá, to ne. Já jsem hrozně kamarádská, jenom nemám ráda lidi co mi otravujou život. A kort s těmahle jsem měla vždycky problémy, taky jsem si zažila svoje. Já oceňuju u lidí osobní kouzlo a né to v čem vás vozí do školy, nebo kolik vydělávaj vaši papínci. ,, Mohla bys sem prosím přijít Char?" Ok. Zvedla jsem se a doloudala se k nim. ,, Odkud jste se přistěhovali?",, Z Berlína." Kývla hlavou a naklonila se ke mně. ,, Dám ti jednu radu, s nima," ukázala prstem na Billa a Andrease, ,,se nebav. Pokud nechceš vypadnout z kolektivu." To jsem mohla čekat. V tý odbarvený palici snad ani ten mozek nemá. ,, A teď, nechceš si sednout k nám? Mohli bysme ti pomoct s oblékáním." Tak tohle už přehnali. Jo, možná jsem trochu agresivní, ale některý lidi jinak zvládnout nejdou. ,, Tak za 1. bavit se můžu s kým chci a tobě to může být naprosto ukradený! Za 2. do tohohle vašeho ,,kolektivu" bych ani patřit nechtěla a za 3.ne díky, já se narozdíl od někoho oblíct umím! To je pyžamo to co máš na sobě?" Nemohla jsem si pomoct, prostě ráda vyvolávám konflikty. Bez jakýhokoliv zájmu sem se otočila a šla zpátky na svoje místo, kde na sebe Bill a Andreas tupě čučeli. ,,Co!"Rozhodila jsem ruce a posadila se. ,, Děláš si problémy, nevíš jaký dokážou být." ,,To je mi jedno. Já už si zažila tolik, že mě nějaká bloncka nerozhodí. Člověk by řek, že když je na vesnici tak si od tohohle odpočine, ale jak zjišťuju, tak to bude náročnější než jsem si myslela. A to ještě nemluvím o známkách.
Vždycky jsem vybočovala ze společnosti a víc kamarádů si našla mezi klukama. Taky jsem byla vychovávaná úplně jinak, než ostatní děti. Jsem jiná, ale to mě oproti ostatním dělá zajímavou. Je mi 17 let a měřím tak metr 70. Kdysi jsem byla bruneta, ale už dlouho střídám barvičky. Momentálně jsem fialová. Mám modré oči a po celém obličeji pihy, který miluju. Můžu si obarvit hlavu a tisíckrát změnit styl, ale díky těm pihám jsem to pořád já. Zbožňuju černou a odráží se to téměř na všem. Jsem emo a rozhodně se za to nestydim, i když je to zvláštní pocit, když vás lidi pořád okukujou a zíraj na vás, ale zvyknete si. Moje moto zní... ,, černé není nikdy dost" ... ani za cenu, že bych vypadala jako mrtvola. Lidi si pod pojmem emo představujou žiletky, slzy a samotu, ale tak to není. Jsme společenští a mírumilovní tvorové, pokud nám teda nikdo neubližuje. Smích je u nás běžnej a neřežem se. To dělaj jenom trapný nápodoby. Z hudby upřednostňuju rock a metal, lecos teda snesu, ale když mi někdo pustí rap nebo hip hop, automaticky ,,špuntuju" a nikdo, ani vlastní matka mě nedonutí ty sluchátka vyndat. Uznávám, v tomhle jsem trochu rasista.
/Bill/
Uklidil jsem si učení z tašky a s Andreasem a Charlotte vyšel ze třídy. ,,Prosím ne. Ať si dneska ty kecy nechá." Pomalu jsem se modlil. ,,Tak už sis našel kamarádku ty buzíku?" Erik, největší pako školy. Je o 2 roky starší, ale v mozku to moc vyspělý nemá. Pořád nechápu jak ho sem mohli přijmout. Navíc šikanuje polovinu školy. ,, Hele další emo." Řekl jinej. ,, Tyvole se nějak rozmnožili. Zachvíli to tu bude jak v márnici." Snažil jsem se to ignorovat, jenže Charlotte se usmála a vytáhla na ně prostředníček. Erik jí za něj chytil a chtěl jí stočit ruku za záda, ale Charlotte ho chytla nějakym chvatem a třískla s ním o zem. ,,Tak a zapamatuj si ty sráči, že jestli jim ještě jednou něco uděláš nebo šáhneš na mě, tak skončíš na invalidním vozíku. Rozumíme si?" Řekla tichým klidným hlasem, pak se zvedla a oprášila si ruce. ,,Jdeme?" Zeptala se s úsměvem, jako kdyby se nic nestalo. ,,Ty čubko!" Erik si držel nos ze kterýho mu tekl pramínek krve. Otočila se a vyplázla na něj jazyk. ,, Jak si to?" Zeptal se Andreas. ,, 10 let karate a sebeobrany, dodatečně taky i box. Naše čtvrť byla v noci trochu nebezpečná. Ale ne, že bych to používala často, nebojte." Zasmála se. ,, Mimochodem byl to ten Erik o kterým si mi vyprávěl ne?" Kývl jsem a ona řekla, že teď už otravovat nebude.
Ve školní jídelně vaří , asi jako všude jinde, samí hnusy. Buď chodíme na oběd domů nebo se stavíme někde jinde, nejlépe v Mc'Donaldu. Nad tou představou slintám, miluju Mc'Donald. Proto mi taky babička říká Mickey, ale může jen ona. Nesnáším přezdívky.
