The Flash - Tak trochu jinak

12.kapitola Běžela jsem...

Běžela jsem...ano, už zase běžím. Jak se to vlastně stalo? No, vyšla jsem ze záchoda a nikde nikdo. Rodiče si vždy stěžovali, že trávím moc času na záchodě...KAŽDOPÁDNĚ!

Ano, takhle můj příběh začal. Jednoduše, začal záchodem. Záchodem a ztracenou dívkou, která se jednoho rána prostě a jednoduše objevila někde úplně jinde. Byla zprvu vyděšená a zmatená. Nevěděla co dál... A pak, se jí odpověď ukázala přímo před nosem. Vlastně ji ta odpověď omráčila... Stala se ztracenou dívkou, která ve světě mocných Marvel postav něco dokázala. Nebylo toho moc, ale udělala co mohla a udělala to dobře. Zachránila ty, na nichž jí záleželo a dostala se pryč. Jenže ne tam, kam by chtěla.

Dostala se do dalšího vesmíru. Do dalšího světa plného hrdinů, jejich statečných činů, ale také zla. Nalezla přátele, naději a ... rychlost. A na poslední chvíli, nalezla i něco, co pro ni bylo pohřbeno pod hrubou vrstvou prachu. Našla i lásku.

Ano, to je můj příběh. Momentálně ale nekončí, to si nemyslete. Momentálně totiž ani nemám čas ukončit něco tak absurdního. Momentálně mám totiž co dělat pro to, abych dostatečně rychle doběhla k nemocnici na rohu páté ulice vlevo a pak ke škole o tři ulice dál. Hoří tu. Několik domů, paneláků...budov. Hoří, nebo se jednoduše hroutí. Se stovkami lidí uvnitř a nikdo neví proč.

Nějaký nesmyslný snímač, který mají ve Star labs hlásá, že uprostřed města se začíná seskupovat velké množství energie. Čisté a nebezpečné energie. A nevím proč, z tohohle všeho nemám dobrý pocit. Ani ve světě komixů přece nedává smysl, aby se něco takového začalo jen tak z nenadání dít. Mám tušení, proč se to děje. Možná za to může něco, co tu nemá co hledat. Možná za to můžu já...

,,Barry jak to vypadá v nemocnici?" řekla jsem při běhu. Normální člověk, by si mohl pomyslet, že mluvím sama pro sebe. To ale nebyla pravda. Mluvila jsem do komunikátoru připlém na své kombinéze.

,,Je to v celku v pohodě. Teď jdu do další na jihu města a pak ti pomůžu s tou školou." Zahla jsem za roh a stanula před obrovskou polorozpadlou nemocnicí. Vběhla jsem rychle dovnitř a začala z ní přenášet co nejrychleji lidi. Samozřejmě jsem celou dobu používala svou superrychlost. Jinak to ani nešlo...

,,Tak fajn, už tam du," řekla jsem nakonec, když přijela sanitka, která zraněné a zachráněné lidi měla převézt do bezpečí. Doběhla jsem tedy ke škole a chvíli čekala na Barryho. Ten se rychlostí blesku objevil a společně jsme vběhli dovnitř. Nešlo ani tak o děti... Všechny už totiž byly zachráněné. Šlo spíš o trezor. Star labs si před několika měsíci, kdy se ukázalo, že jejich úložiště není příliš bezpečné, nechalo postavit několik trezorů, umístěných na různých místech ve městě.

,,Hele, někdo, kdokoliv," ozvalo se nám obou z komunikátorů. ,,O dvě ulice dál se právě hroutí poštovní budova a pár metrů od ní se jednomu bytu vymkl z kontroly elektrický proud a celá rodina v něm jsou v nebezpečí.

,,Jdu tam," ohlásila jsem a jen kývla na Barryho, aby pokračoval dál beze mě. Vyběhla jsem ze školy. ,,Takže o dvě ulice dál, říkáš," zamumlala jsem si a vyrazila doleva. Za necelé tři sekundy jsem byla na místě. Zachránila jsem z budovy všechny lidi a zamířila si to k bytu opodál.

,,Jak ti to jde?" optal se nervózně Barry. Zrovna jsem z bytu vynášela matku (jejich matku).

,,Vcelku dobř UH!" Teda ten jejich táta má ale váhu! No jo, Amerika...

,,Theo jsi v pořádku?!" Teď byl na řadě jejich malý syn.

,,Jo, jo jsem." A nakonec malá holčička křečovitě svírající svého plyšového medvídka. ,,Tak, co teď?"