The Flash - Tak trochu jinak

6.kapitola Kdo jsem?

Fajn. Půjdu s pravdou ven. Z dovolené jsem se vrátila už před několika dny a moc jsem se těšila, jak začnu znova naplno vydávat, jenže...plány mi zkřížilo vypínání notebooku. To by se ještě dalo ustát, jenže pak se vypl na několik dní a vůbec nešel zapnout. To se mi povedlo až teď, tudíž nevím, jestli to ještě nezopakuje. Moc se omlouvám, ale já za to nemůžu...  -Hemmy

,,Theo, jdeš?" zeptal se mě Eddie, jenž právě vyrážel z práce domů. Nesouhlasně jsem pokývala hlavou.

,,Ne, ještě mám nějakou práci, díky Eddie." Přikývl a odešel. Dveře se za ním zavřely a já se ocitla v konejšivém tichu. Všichni už šli domů, až na jednoho. Barry byl ještě pořád nahoře v pracovně. Nevím na čem dělal, ale jelikož znám seriál, jistě se to netýkalo jeho práce na okrsku. 

Povzdechla jsem si a rozhlédla se. Venku už byla tma a uvnitř v prostorách policie, bylo příjemné tlumené světlo. Sama jsem ho ztlumila, aby moje přílišná zdrženlivost v práci zbytečně neplýtvala elektřinou. Přeci jen je kapitán Singh velmi rázný a klidně by byl schopný mě připravit o peníze, které kvůli elektřině promarním. Pak by přišly moje nad-dělané hodiny vskutku vniveč. Vydala jsem se do pracovny kapitána, abych alespoň částečně uklidila ten nehorázný chaos, který na jeho stole vždy panoval. Nakonec mi byl za úklid stolu vždy vděčný...i když to neřekl, poznala jsem to.

Po úklidu a pár neslušných zakleních, kdy se mi nepovedlo dostat tašky se smetím ze dveří, jsem se ubrala ke kávovaru, udělat si kávu. Byla jsem totiž hodně unavená a zalomit za kapitánovým stolem...nebo za jakýmkoliv stolem, by se mi pěkně vrátilo.

Zrovna jsem stála za kávovarem a poslouchala kávu, která se volným proudem lila do hrnku pod ní, když jsem uslyšela unavené zívnutí, podobné tomu mému. Nemusela jsem být vědmou, nejinteligentnějším člověkem světa, nebo zeleným trolejbusem abych poznala, že ho má na svědomí jediná osoba, která tu kromě mě je. Tudíž bylo naprosto logické, že druhá káva kterou jsem hned začala připravovat, byla pro ni...nebo spíš pro něj.

Stoupala jsem nahoru po schodech a zuřivě se snažil soustředit souvisle na kávu a na své nohy, aby oboje neskončilo na zemi se mnou-hvězdou v hlavní roli. Když jsem vyšla až nahoru, kde měl Barry pracovnu, trochu zbytečně jsem si oddechla. I když musím tvrdit že díky mé šikovnosti se i stránka z knihy pod mýma rukama stávala nástrojem hromadného zabíjení. Zaklepala jsem na dveře, které byly hned oproti a trochu nemotorně si narovnala rozcuchané vlasy. Sice poněkud bezcílně a bezvýsledně, ale udělala jsem to a v následujících vteřinách jsem za to byla ráda, protože jsem díky tomu alespoň pod Barryho pohledem nevypadala jako úplný magor. 

Chvíli bylo ticho, následované pomalými (ano pomalými, ačkoliv vlastníkem je nejrychlejší muž světa) kroky. Pak se dveře pomalu otevřely a Barry se na mě podíval pohledem, v němž se míchala únava, překvapení a...radost? Mírně se usmál.

,,Ty jsi ještě tu? Myslel jsem, že jsi odešla jako první."

,,No to víš, práce uklízečky nikdy nekončí." To mi do mysli přihnalo myšlenku na Avengers. Na Avengers, Čtyřku a X-meny. Na lidi po kterých se mi stýskalo. Na moji sestru.

,,Jsi v pořádku? Ty...ty pláčeš," řekl Barry trochu zděšeně a prohlédl si mě.

,,Ach! Promiň," začala jsem si slzy utírat a málem tak pustila na zem jeho kávu. Než jsem stihla zareagovat, ji pohotově chytil a zvláštně se usmál. Nevím, co to v tom jeho úsměvu bylo, jestli podpora, soucit...Ale to je přece hloupost. Vždyť ten kluk mě skoro ani nezná.

,,Tahle bude asi moje co?" pozvedl kafe držící v ruce.

,,Ehm, jo. Je. Promiň."

,,Neomlouvej se. Já...děkuju," podíval se na kávu a usmál se na mě. Ucítila jsem, jak se mi nálada začíná vracet. Stejně jako únava. Barry se nadechl a zívl, přičemž udělal hodně zábavnou grimasu. Chtěla jsem se zasmát, ale ta zvláštní reakce co se u lidí vždy projevuje se projevila i u mě a já si musela taky zívnout.

,,Tohle mi nedělej!" řekla jsem nakonec se smíchem. Rychle to pochopil a začal se taky smát. Pak jeho pohled sklouzl k mé kávě.

,,Em...chceš dovnitř?" zeptal se trochu nesměle a poodstoupil, aby tak vyčistil výhled do jeho pracovny. ...Vyčistil. Mě ta práce už vážně leze na mozek...

,,Jo, ráda," řekla jsem s úsměvem a vešla do jeho pracovny. Bylo to zvláštní, vidět jeho pracovnu na živo. Stejně zvláštní, jako vidět naživo jeho. ,,Takže tady ty v podstatě bydlíš," zkonstatovala jsem pravdivě. Barry přikývl.

,,Jo, trávím tady docela dost času. Nebo jsem alespoň trávil než se stalo to..." odmlčel se, čímž přitáhl mou pozornost. Nepochybně chtěl mluvit o výbuchu urychlovače částic a toho, co s ním udělal, ale věděl že nemohl. I mě bylo vcelku líto, že jsem se mu o své tajemství: že o něm téměř všechno vím a že mám stejný dar jako on, nemohla podělit. Proto jsem raději změnila téma.

,,Máš odtud pěkný výhled," řekla jsem najednou a přistoupila k oknu. Šel za mnou. 

,,Nic zvláštního na něm není. Ale já si ho cením. Připomíná mi kdo jsem a co musím chráni..." Rozkašlal se, když si uvědomil, že se zase přeřekl. Teď už jsem věděla, že to nemám jak zachránit. Kdybych se o to nezajímala, mohl by podezírat mě.

,,A kdo jsi?" Snažila jsem se, aby to znělo co nejzvědavěji. Barry se na mě podíval.

,,V tuto chvíli, Barry Allen. Forenzní vědec a vyšetřovatel." Usmála jsem se, ačkoliv jsem uvnitř cítila kapku zklamání. Co jsem vůbec čekala? Že na mě vylije celé své tajemství, já na něj pak vyliju to svoje, bude velké objetí a návštěva McDonaldu?!...Bez McDonaldu samozřejmě. ...A objetí. ...Na co to vůbec myslím! Vůbec bych sem neměla lézt. Ještě se přeřeknu já a bude to celé v pr...amenité vodě z poděbratských hor, já nevím!

A kdo jsi ty Theo Vernerová?" zeptal se se škádlivým úsměvem. No, přesně o tomhle jsem mluvila! Asi bych se měla divit, jakto že zná moje jméno, ale jelikož pracuje na okrsku...a ještě k tomu stejném jako já, mě to vůbec nepřekvapuje.

,,Já..." No Theo, a teď mysli. ,,Já jsem...no...jsem..." Tak po tomhle už o mojí existenci není pochyb. To jo. ,,Jsem rozvedená matka pěti dětí se syndromem sebepřeceňování a velkou vilou zdobené diamanty." Barry na mě vytřeštil oči. Řekla jsem to totiž s takovým vážným výrazem, že jsem nepochybovala o tom, že mi uvěřil. 

,,Děláš si legraci, viď?" řekl trochu bázlivě, načeš jsem se rozesmála.

,,Jistě že ano! Snad si nemyslíš že..." Nevím zda za to může únava, či to divný přeslazený kafe, ale začala jsem se smát ještě víc a Barry se ke mně po chvíli přidal.

,,Ale teď vážně. Krom toho že vím tvoje jméno...a že ráda rozbíjíš skla, o tobě nic nevím," řekl po chvíli. A jéje. Co teď?

,,Tak jsem...ehm, uklízečka, což už asi víš. Nejsem tu dlouho a tím nemyslím policii, ale Ameriku jsem...blázen." To se toho klučina zase dozvěděl... Alespoň že ho moje poznámka o bláznovy rozesmála...jo, kdyby jen věděl, že je to pravda.

,,A kdes byla předtím? Než si se přestěhovala do Ameriky?" řekl se zájmem. Že já dokážu chlapy zaujmout vždy jen na to blbý... No a teď odpověď.

,,To víš. Byla jsem v jiném vesmíru, ze kterého jsem se dostala do dalšího vesmíru ve kterém jsem pravděpodobně zachránila svět, a pak jsem se dostala zase sem..." řekla jsem na rovinu. A deď jsem na výbuch smíchu ani moc dlouho čekat nemusela.

,,Ale noták. Vážně!" řekl Barry s úsměvem. Povzdechla jsem si. Teď mám na výběr. Buď mu nakecám nějakou volovinu, které s největší pravděpodobností uvěří, nebo řeknu

,,Smrtelně vážně!" řekla jsem se smrtelně vážným výrazem. I ten Barryho poněkud zvážněl. Protočila jsem panenky. Použila jsem superrychlost a s ní se dostala až k jeho stolu, za který jsem si sedla. Barry na mě vytřeštil oči.

,,Ty...ty..."

Asi byla tahle kapitola vážně dlouhá, ale právě jsem dočetla jednu super knihu a chtělo se mi psát :)