Hope Dies Last [CZ] ✔

#6. Kapitola

Na tuhle kapitolu jsem dost hrdá :D (no co, musím se pochválit)

,,Já myslela, že pracuješ v New Yorku." řekla jsem s údivem ve tváři a neuvěříte, jak rychle mi bušilo srdce.
,,To tě napadlo jak?" zasmál se.
,,Máma.."

Nemusela jsem ani pokračovat a hned věděl o co jde. Ale já ne.

,,Nedivím se, proč ti lhala.." podíval se mi do očí, ale já cukla.

Měla jsem strašný nervy, tak jsem začala přešlapovat z nohy na nohu.

,,Hmm, když se tu s tebou tak bavím, tak si říkám, že se na tebe pořád zlobím.."
,,Bello... je to strašne dlouho.. vypusť to už z hlavy.."

Houpala jsem se na zahradě na houpačce a snažila jsem se pochopit, proč se máma zase hádá s tátou a kvůli čemu.

Nechápala jsem to a přešla na jiné myšlenky.

Po chvilce byl klid, ale pak zase. Nevydržela jsem to a ze zahrady jsem zamířila přímo do obýváku.

,,Tati.. kam jdeš?"
,,Neboj se Bello, vrátím se, ale nevím kdy.."
,,Slíbíš mi, že se vrátíš?"
,,Určitě.." a dal mi pusu na čelo.

Tohle bylo jeho poslední slovo a s kufrem odešel pryč ze dveří..

Chtěla jsem brečet, ale vydržela jsem to. Hlavně, že si toho nevšiml.

,,To neznamená, že se pořád nezlobím.."
,,Bylo ti 7.."
,,To není důvod, proč nevím, kde si celou dobu byl." odpověděla jsem egoisticky.

,,Chci ti to vynahradit.."
,,Ale já s tebou už nechci mít nic společného. Za prvé nechci a za druhé jsem tu s Rosie." ukázala jsem na ni.

,,Dobrý den." usmála se.
,,Ahoj Rosie. Vypadáš jinak."
,,Se divíte?"

,,Přestaň se s ní bavit!"
,,Jak si přeješ.."

,,Jdeme Rosie.."

Chtěla jsem být už pryč. Dál od něho..

Bez rozloučení a bez jakýkoliv slov jsem odešla rychle pryč. Ale Rosie stále nešla. Vrátila jsem se o kousek zpátky a oni se bavili!

,,Nashledanou."
,,Měj se Rosie. Rád jsem tě viděl a vyřiď to i Belle."

Tohle jsem nevydržela..

,,Bello! Počkej!" volala za mnou, ale já stále běžela v kapkách deště dál a dál.
,,Sakra.. Isabello!"

To bylo poslední, co jsem slyšela. Chtěla jsem být pryč, sama. Nikoho nevidět.

Nevím, jak dlouho jsem běžela, ale zastavila jsem se u nejbližšího stromu u lesa.

Sjela jsem po kůře stromu dolů a schoulila jsem se do klubíčka.

Chvilku jsem ještě zhluboka dýchala a pak jsem to cítila. Slzy. Já brečím..

Slzy mi stékaly po tváři stejně jako déšť a já nevěděla, co vnímat dřív..

Po 9-ti letech potkám svého otce a ani se mi neomluví. Nezavolá. Nic.

A ke všemu? Má vlastní matka mi lhala o tom, kde vůbec je. Tak jak mám vnímat realitu, když mi všichni něco tají?!

Bylo mi jedno, jestli mě někdo vidí, jak tu brečím. Potřebovala jsem to ze sebe dostat.

Tu zlost.

Tu nenávist.

Po chvilce mi zvoní mobil.
Rosie?! Nebudu to zvedat, vážně ne teď..

Tipla jsem jí to. Teď můžu čekat spam SMS, kde jsem a podobně..

Věděla jsem, že mi brečení k ničemu nebude. Utřela jsem si slzy a pomalou chůzi jsem šla hledat zpátky cestu zpátky do hotelu.

Jsem zmoklá, naštvaná a ještě k tomu mám ubrečený oči.

___________

Ty flashbacky budu psát častěji :)

S láskou Nicoll^^