Hope Dies Last [CZ] ✔

#22. Kapitola

,,Jsem nevěděla, že bude až tak pěknej."
,,Mami.. zapomeň."
,,Ale snad to můžu přiznat, ne?"
,,Jo, to můžeš." popošla jsem do kuchyně a sedla si na barovou židli.

,,Neboj se, brát ti ho nebudu."
,,Já že se nemám bát? Mami, notak!"
,,Promiň, promiň, už toho nechám."
,,Děkuju."
,,Ale mohla..-"
,,Ne, nemohla." povzdychla jsem si.

Ona je vážně blázen.. kdyby tak věděla, že jsem se s ním líbala...

~O tři měsíce později~

Nemůžu tomu uvěřit, že už je březen. Všechno uteklo tak strašne rychle..

Ale ještě se vrátím k Vánocům. Jak jsem se bavila s Rosie o tom dárku, co mi chce dát, tak to byl velkej obraz ze všemi našemi fotkami asi od šesté třídy. Vypadá to úžasně, když je to pověšený na zdi.

*Flashback*

,,Mám se bát?"
,,Ani ne."

Bylo to velký a placatý. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Na nic jsem nečekala a rozbalila to.

Měla jsem slzy na krajíčku, když jsem to viděla. Velký obraz s našimi fotkami. Ať už byly z Vánoc, léta, narozenin - všechny tam byly. A nejstarší byla asi ze šesté třídy.

,,Rosie.. to je úžasný." pevně jsem ji objala.
,,Tady máš odpověď, proč jsem se s tebou chtěla pořád fotit!" usmála se.
,,Jsi super."
,,Děkuju."

*End of flashback*

No jo.. a teď? Ležím v posteli a vzpomínám. Takový Vánoce jsem dlouho nezažila. Když tak přemýšlím, tak za dva týdny má Matt narozeniny a já ještě nemám dárek..

Začala mi hrát písnička od Maroon 5, tak jsem poznala, že je to Rosie.

,,Copak?"
,,Taky tě zdravím Bello."
,,Promiň, ahoj."
,,Stavila by ses?" zněla zklamaně.
,,Jasně, kdy?"
,,Jestli by to šlo, tak hned. Potřebuju ti něco říct."
,,Dobře, tak mě čekej."
,,Zatím ahoj."
,,Ahoj." zavěsila jsem.

Co se sakra stalo?

****

,,Co se děje?" sedla jsem si na postel v jejím pokoji.
,,Máma chce, aby jsme se přestěhovali." snažila se nebrečet.
,,O kolik ulic?"

,,Bello! O žádný ulice, ale pryč z Anglie!"
,,Co?! Ne! Že je to jen předčasnej vtip?!"
,,Ne.., bohužel.."

Dala jsem si hlavu do dlaní a začala brečet. Nemůžu o Rosie přijít! Je to moje nejlepší kamarádka, moje sestra, kterou jsem nikdy neměla. Tohle mi nemůžou udělat!

,,Zkoušela si mámu překecat?" zeptala jsem se mezi vzlyky.
,,Tentokrát mi to nevyšlo.. nevím, co si bez tebe počnu. Těžko si hledám nové kamarády a ty jediná mě chápeš, rozumíš mi.."
,,Rosie.."

Pevně jsme se objaly a snažily se nebrečet a překousnout to, ale víte, jak je to těžké?

,,A kam odlétáte?"
,,Do New Yorku."
,,A kdy?"
,,Za tři týdny."

,,Hele, to zvládneme." postavila jsem se ,,budeme si volat, psát, posílat dopisy, cokoliv!"
,,Bello, to je sice hezké, ale jak dlouho by nám to vydrželo?"
,,To já nevím.."

,,Všechno hezký jednou končí."
,,Ale proč i tohle?"
,,Bell..brečením nic nezměníme."

Má pravdu, sice já byla vždyckyta silná, ale tohle mě zlomilo.

,,Ale nezůstaneš sama. Máš přece ještě Matta."
,,Ale Matt je kluk a navíc k tomu ještě kamarád, ten mi tě nenahradí."
,,Mám tě ráda."
,,Já tebe taky, ani nevíš, jak moc.."

____________

Ani nevíte, jak strašně jsem se na tenhle zvrat těšila. Každopádně to bude s Rosie ještě zajímavé. No, uvidíme :)

S láskou Nicoll^^