Hope Dies Last [CZ] ✔

#21. Kapitola

****

Za pár minut je dvanáct a domem se rozeznil domovní zvonek. Šla jsem otevřít.

,,Ahoj." objala jsem ho.
,,Ahoj." objetí mi opětoval.
,,Pojď dál."

,,Dobrý den paní Clarková." podal mámě ruku.

Mámě málem spadla brada, když ho viděla.

,,Ahoj Matte." ruku mu přijala.

,,Jdem si sednout." ukázala jsem směrem ke stolu.
,,Fajn."

,,Teď ti můžu říct, že je milá, ne?"
,,Teď už ano." usmála jsem se.

****

,,Bylo to výborné." chválil Matt oběd.
,,Děkuju ti."
,,Tvoje špagety nikdy nezklamou."
,,Jsem ráda, že vám chutnalo."

Pomohli jsme mamce uklidit a umýt nádobí a šli do mého pokoje.

,,Zase vidím tvůj pokoj." sedl si na mou postel.
,,Po druhé." sedla jsem si vedle něho.

****

,,Trapné ticho." prohodil Matt.
,,To teda."

Seděli jsme od sebe kousek a vzájemně si koukali do očí. Nevypadalo to, že jeden z nás by chtěl něco udělat. Odvrátila jsem pohled na zem.

,,Co to bylo?" položila jsem otázku.
,,Nemám zdání, ale bylo to divný."
,,Celkem jo, ale co se dá dělat."

,,Bell?"
,,Copak?"
,,Proč si to neudělala?"
,,Já nevím, co myslíš.."
,,Tohle."

Zvedla jsem zrak, podívala jsem se na něj a viděla jsem, jak se přibližuje...

Někdo zaťukal.

,,Tak někdy jindy." zašeptala jsem a šla otevřít.

,,Dezert." usmála se máma a podala mi dvě misky ze zmrzlinou.
,,Zmrzliny?" nadzvedla jsem obočí.
,,Něco se ti nelíbí?"
,,Ne, je to v pohodě."
,,Dobře. Ať vám chutná."
,,Děkujeme."

,,Na."
,,Děkuju ti."
,,Nemáš zač."

****

,,Hele.." řekli jsme sborově.
,,Začni." pobídla jsem ho.
,,Než zaťukala tvoje máti, tak se nic nestalo, jo?"
,,Ehmm.. dobře." dala jsem si lžičku zmrzliny do pusy.

,,Teď ty."
,,Už nic.."
,,Bell.."
,,Zapomněla jsem to."
,,Lepší lež nemáš?"
,,Bohužel.."
,,Řekni mi to. Prosím.."
,,Nechci to rozebírat."
,,Už si to nakousla."

,,Fajn.." nadechla jsem se. ,,vážně to chceš vědět?"
,,Ano, chci."
,,Tak fajn. Jen mě nech si to promyslet."
,,Dobře. Počkám."

Tak jo, musím z pravdou ven.

,,Vím, že se neznáme moc dlouho. Asi zhruba týden nebo dva, ale cítím k tobě něco víc... jak kamarádství."

Je to venku.

Matt na mě koukal s otevřenou pusou, že jsem se divila, že mu ta zmrzlina nevypadla.

,,Bell.."
,,To je v pohodě, nic neříkej. Myslím, že je celkem dobře, že to necítíš..-"

Ani jsem nedořekla větu a ucítila jsem, jak se jeho rty otřely o ty mé a pak mě políbil.

,,Už budeš mlčet?"
,,Dobře." špitla jsem.
,,Fájn." řekl klidně.
,,To jsem vážně tak ukecaná?"
,,Je to roztomilý."
,,A.. cítíš to stejně?"

Zamračil se a znovu spojil naše rty. Odtáhl se a nadzvedl obočí.

,,Už chápu.."
,,Ale nejsme spolu, ne?"
,,Ne, to ne. Přece se neznáme tak dlouho, tak to nechci uspěchat.."
,,To zní rozumně." kývl hlavou.

,,Díky, půjdu zanést ty misky."
,,Dobře."

Vůbec jsem nepobrala, co se to před chvilkou stalo. Doufám, že jsem právě neudělala chybu. Nechci mít výčitky.

,,Haló! Bello!" mávala mi před obličejem máma.
,,Co je?" pustila jsem omylem misky na zem.

Podívala se na mě s úšklebkem.

,,Ale né. Promiň mami." začala jsem sbírat kusy ze země.

,,Všechno v pořádku?" přiběhl Matt.
,,Ano, až na to, že tvoje kamarádka rozbila ty misky. Jdu pro smeták.."

,,Jak se to stalo?" zašeptal mi do ucha.
,,Já ani nevím. Nejspíš jsem se zamyslela. Zase.."
,,Má to spojitost semnou?" klekl si a začal mi pomáhat s uklízením.
,,Možná ano."

,,Výčitky, chápu.."
,,No.. ale.. Jo máš pravdu."
,,To jsem nechtěl. Omlouvám se. Kvůli mně tu rozbíjíš nevinný misky." zasmál se.
,,Strašně vtipný." zasmála jsem se též.

Mamka přiběhla ze smetákem a lopatkou a uklidila zbytek kousků střepů. Druhej zbytek jsme s Mattem hodili do koše.

,,Díky za pomoc."
,,Nemáš zač."

,,Můžeš mi říct nad čím ses zamyslela Isabello?"
,,Ehm.. ehmmm..."
,,Ale urychli to.."
,,Neřešme to prosím."

,,Dobře, ale dlužíš mi nový misky.."
,,Nám." opravila jsem ji.

,,Tak já už půjdu. Děkuju vám za oběd paní Clarková."
,,Nemáš zač Matte. Měj se."

Šla jsem s ním ke dveřím.

,,Ještě jednou se omlouvám."
,,Ty za to nemůžeš.."
,,Ale kdybych to neudělal, tak by se to nestalo."
,,To neříkej. Není to pravda." zamítla jsem to.

,,Tak dobře. Uvidíme se dneska ještě?"
,,Uvidím. Buď přijdu a nebo ne. Kdyžtak zůstaň na své." dala jsem mu upřímný úsměv.
,,Dobře, zatím ahoj." objal mě.
,,Měj se." objetí jsem přijala.

Odtáhl se, odešel a já za ním zavřela dveře.