Hope Dies Last [CZ] ✔

#20. Kapitola

Na úvod chci říct, že slavíme kulatiny! Jé :D A zároveň, že do konce příběhu zbývá cca 10 kapitol :)

****

Je sobota, to znamená, že nikam nevstávám. Rozhodla jsem se, že se hned ráno vydám hledat.

Nevím, jakýho vola napadlo, že teď to bude v lese..

Nasnídala jsem se, udělala hygienu, učesala jsem si své dlouhé černé vlasy, oblékla jsem se (multimédia) a vyrazila.

Musím uznat, že cesta trošku zmrzla přes noc, takže mi to někdy podklouzlo. A od včerejšku toho sněhu moc nenapadlo.

****

Ale copak to tady máme?

Za to já nemůžu, že je to v lese. Hele, dám ti radu, jo? Radši se na tohle vyklašli. -M

Co? Proč bych se na to měla vykašlat? Třeba ví o Mattovi, že to hledá a ne o mně. Kecy, nevěřím tomu.

Víte co mě štve? Kvůli tomuhle se táhnu to lesa, natož abych se neposr... však vy víte, strachy..

Slibuju až najdu -M, tak ho za tohle zabiju. A prej, že za to nemůže.. já mu ukážu!

****

,,Ranní běh?"
,,Spíš procházka."
,,A nespadla si? Nestalo se ti nic? Venku je to namrzlé, takže jestli si v pohodě.."
,,Mami, uklidni se, jsem v cajku, nic mi není."

Ale kdybych jí řekla, že jsem šla běhat, tak by mi nic neřekla?

,,No to je dobře. Hele, nechceš pozvat Matta na oběd?"

Ztuhla jsem. Co jí na to mám asi říct?

,,Zeptám se ho."

Cože? Isabello ty si magor!

,,Skvělý."
,,Zajdu tam hned."
,,Nemusíš tak spěchat.."

****

Vůbec nevím, co to do mě vjelo, ale stojím před domem Taylorových.

Zazvonila jsem.

Dveře otevřela vyšší blondýna se zelenýma očima. Už vím, po kom je Matt.

,,Přeješ si?"
,,Dobrý den, vy musíte být paní Taylorová. Je doma Matt?"
,,Ano je a smím se zeptat, kdo jsi?"
,,Pardon, jsem jeho spolužačka, vlastně kamarádka. Jmenuju se Isabella."

,,Dobře, tak chvilku počkej."
,,Děkuji."

,,Matte, máš tu kamarádku! Jmenuje se Isabella!"
,,Jo, hned jsem tam!"

,,Asi jste ho vzbudila.." špitla jsem.
,,Mu to nevadí. Matthewe pohni sebou!"
,,Ale jo pořád."

,,Nechám vás tu o samotě."

Mattova máma odešla a já čekala až přijde Matt.

,,Co potřebuješ?" zívl.

Vlasy měl rozcuchané, měl na sobě tepláky a mikinu. Chvilku jsem si ho prohlížela.

,,Hej, Bell!" luskl mi před obličejem.
,,Hmm?"
,,Co potřebuješ?"

,,Jo, máma tě zve na oběd."
,,Tvoje máma?"
,,Ano, moje máma."

,,Tos mi nemohla zavolat?"
,,Bydlíme vedle sebe. A navíc nemám tvoje telefonní číslo, a kdybych ti zavolala, tak bych tě vzbudila a ty by sis stěžoval..."

,,Skončila si?"
,,Jo. Tak přijdeš?"
,,Ve dvanáct mě čekejte."
,,Tak fajn, zatím se měj." odešla jsem.
,,Ahoj, a Bell?" zakřičel.
,,No?" otočila jsem se.
,,Nekoukej na mě furt.." mrkl na mě a zavřel vchodový dveře.

Zrudla jsem. To na něho vždycky tak dlouho civím? Co se to semnou děje?

****

,,Jo, přijde ve dvanáct."
,,A máme? Půl desáté."
,,Jsem ho vzbudila celkem.."
,,Byl naštvaný?"
,,Ne, to ne."

,,Jak vůbec vypadá?" dala do hrnce špagety.
,,Vysokej, tmavě hnědé vlasy, zelený oči, vypracovaná postava.."
,,Hmm.., tak hlavně se nezamiluj."

Pozdě mami, pozdě.

,,Neboj se, dávám si pozor."

_______________

Vypadá to, že už nic moc se nestane, co? No však počkejte, posoudíte sami.

S láskou Nicoll^^