Kher'aves - Deník Geardiela Moonhanda

Tma, bolest a zapomnění

Stojím v malinkém a tmavém pokoji. Místa tu mám málo, takže se musím krčit. Najednou slyším hlasitou ránu, která zněla jako tříštění dřeva. Srdce mi buší až v krku, netuším proč jsem tak nervózní, ale moje podvědomí mě varuje, že něco není v pořádku. Za stěnou mojí skrýše se ozve výkřik.  Přitáhnu oko ke stěně a podívám se přes malou škvíru mezi deskama, abych viděl co se tam děje. Žena, která od pohledu prožila bezmála půl století, klečí na zemi před dvěma Gel'ronskými válečníky. Vlasy má sepnuté do drdolu, ale ofina jí padá do očí, její postava je hubená a ruce má jemné a čisté, tvrdou prací prakticky nedotčené. Podle vybavení pokoje bude asi léčitelka. Všude na stěnách jsou knihy, bilynky a uprostřed je police s lahvičkami a lektvary. Ti Gel'roni naopak mají mohutné a silné ruce. Jeden z nich, vyšší a očividně silnější s hnědou kůží, ji chytí za drdol, který se jí hned rozpadne, a vlasy jí spadnou na ramena. Trhne s ní a ona zůstane ležet na zemi. Druhý s nazelenalou kůží ji pribodne k podlaze kopiím. Oba dva se podle zasmějí a obejdou pokoj. Vypadá, že něco hledají. Srdce se mi rozbuší ještě víc, když si uvědomím, že to co hledají, jsem možná já. Najednou se přímo přede mnou mihne stín. Leknu se a probudím se.

Rychle se posadím. Chce se mi křičet, ale hlas se my vytratil. Snažím se popadnout dech a sklidnit se. Zavřu oči a opřu si hlavu o kamennou zeď za sebou. Snažím se zhluboka dýchat a uklidnit myšlenky. Je to jenom sen! Jen sen... opakuju si pro sebe. Pot mi stéká po čele a srdce mi zběsile buší až v krku. Ještě se párkrát zhluboka nadechnu a otevřu oči. Hned na to mě čeká další šok. Jsem ve vězení! Tři kamenné zdi a jedny mříže, to je teď můj nový domov. Kousek slámy pode mnou mám jako provizorí postel. Zvednu se abych se prošel po cele. Když se opřu o ruku abych se postavil, zasyčím bolestí. Chytím se za rameno a všimnu si řezné rány na pravé ruce. Takže já sem bojovník? Řeknu si mírně posměšně. Zvednu se, ale tentokrát pomocí levačky. Dojdu k mřížím a rozhlídnu se po chodbě. Nejsou tam žádné okna, asi jsme pod zemí. Chodba se na jedné straně stáčí doleva. V protější cele nikdo není a do ostatních nevidím.

Sednu si zpátky a naštvaně si odfrknu. Začnu přemýšlet. Kdo byla ta žena? Proč ji zabili? Co tam hledali a proč já přežil? Najednou mě ale napadají důležitější otázky. Proč jsem ve vězení? Nepamatuju si, že bych udělal něco špatného. Vlastně... si nepamatuju vůbec nic. Jak sem se sem dostal? A kdo vůbec jsem?

Musím se soustředit na to co už vím. Jsem v cele, zdi nejsou dokonale opracované. Tohle není práce trpaslíků. Možná mě zajali ti Gel'roni. Podle té řezné rány tady jsem jen pár dní. Teda jestli se mi to stalo ještě, než mě zatkli. Prohlídnu si co mám na sobě. Lehké tenké kalhoty, sedřené na kolenech a ošoupané. K tomu tunika z pevné látky. Všechno v zelené a hnědé barvě. Takže budu asi lovec nebo něco takového, protože mám na sobě nennápadné barvy a v tomhle oblečení se můžu lehce a rychle pohybovat. Pak si ale všimnu různých řetízků a přívěsků na krku. Podle nich jsem spíš kouzelník, soudě podle run vyrytých na dřevěném řetízku. Prohlédnu tuniku a kalhoty a hledám schované zbraně nebo lektvary. Sakra! Všechno mi vzali. Lehnu si na slámu a zase začnu uvažovat. Nechám myšlenky volně proudit a hledám vzpomínky. Cítím v sobě zvláštní sílu ale nevím jak se k ní dostat. Je to jako by byla strašně daleko. Cítím ji, vím o ní, ale nedosáhnu na ni. Takže asi jsem byl opravdu kouzelník... než jsem ztratil paměť.

Stráže projdou kolem a zhasnou louče, spánek, příjde lišák.

Rána se vzbudím a cítím se o něco líp. Teda jestli je ráno. Sedím a bezmyšlenkovitě koukám do zdi. Najednou vidím, že ten vlk nejistě obchází jeden roh a hrabe ve slámě. Že by krysy? Zkusím se podívat. Nejdřív se pomalu postavím, asi sem spal dlouho, protože to koleno je na tom o dost líp. Opřu se o zeď a kupodivu nespadnu, ikdyž to pořád hodně bolí, těch pár kroků kvůli zvědavosti zvládnu. Rozhrnu slámu a najdu kožené sako. Uvnitř je schovaná tlustá, hnědá kniha. Vypadá zašle a ošuntěle. Některé stránky jsou rozmočené, utržené, špinavé nebo i od krve. Na první straně je něčí rukopis. Je to věnování.

,,Mému drahému synovi, až budeš dospělý napiš si sem všechna svá dobrodružství, které tě v životě počkají. Snad budeš dobrodruhem tak rád jako tvůj otec. Miloval tě, škoda že umřel dřív než sis ho stihl zapamatovat. Byl to rozumný a statečý muž, cílevědomý a sebejistý strážce a milující otec. Dávej na sebe na cestách pozor a vždycky se mi zase vrať domů. Budeš mi chybět Geardieli,

Máma."

Deník? To by mi mohlo pomoct s mojím výpadkem paměti.Je ale můj? Musím si ho přečíst. Na další straně text pokračuje, už ale jiným rukopisem:

,,18 Sear - Konečně je mi 18! Z naší skupiny jsem nejmladší, takže můžu konečně chodit na výpravy s nima. Za dva dny půjdu poprvé do divočiny." tohle mi moc nepomohlo. Ale je to jenom začátek. ,,19 Sear - Zase se mi vrátila ta vzpomínka na mámu. Té noční můry se nezbavím. Škoda, že se mojich dobrodružství nedočkala. Zvláštní je, že dneska se mi zdál trochu jinak. Než ti dva Gel'rhoni mámu zabili vysmívali se jí a trápili ji. Říkali: ,Kde je teď tvůj manžel? No docela jsme se s ním zblížili. Hádej co bylo jeho poslední přání.' oba se zasmáli ,Chtěl abysme ti neublížili, ale tohle se on už nedozví.' a pak ji zabili. Nikdy předtím sem tohle neslyšel. Nepamatuju si, že by na ni mluvili, ale byl sem ještě hodně malý. Je možné, že se to opravdu stalo."

Je to můj deník! Ten sen mi byl až moc povědomý, zdál se mi už několikrát. Aspoň nějaké odpovědi jsem se dočkal. Jsem Geardiel, elfský dobrodruh, pravděpodobně sirotek. Ta žena byla moje matka a ten sen je vzpomínka. Konečně už vím, aspoň něco. Neměl bych mít takovou radost, protože oba moji rodiče jsou s největší pravděpodobností mrtví, ale nesmím se nechat sklíčit. Ne v tomhle vězení, teď ne!