Vše bylo ale právě naopak. Jenže to my jsme v tu dobu ještě nevěděli.
Letadlo letělo chvíli poklidně a tak jsem jen zlehka podřimovala na Rendyho rameni. Do té doby než mě vzbudilo prudké zahoupání celým letadlem. Vzbudila jsem se a viděla jsem Rendyho jak se zaujatě a se strachem v očích dívá na letušku, která něco vyprávěla cestujícím. Ona, ale nevyprávěla. Varovala náš. Když jsem se konečně vzpamatovala ze spánku a začala plně vnímat zeptala jsem se "Co se děje?" Nikdo mi však neodpověděl. Bouchla jsem do Rendyho a zakříčela "Co se k sakru děje?!!" Vyděšeně se na mě podíval a zdělil mi, že letadlu upadl jeden z motorů. V tu chvíli mi zčernalo před očima. Letadlo má problémy a letuška nás všechny připravuje na nouzové přistání. Všichni jsme vyděšení k smrti a díváme se jeden na druhého. Letuška odešla. Všichni se hned opřeli a dívali se před sebe. "Tak a teď všechny prosím, udělejte co jsme si řekli" ozval se hlas letušky a setinu na to se celé letadlo začalo zapínat pásy a brát si dýchací masku. Já to zopakovala po nich a podívala se smutně a vystrašeně na Rendyho. "Miluju tě" řekl a mě ukápla slza naděje, štěstí i smutku. Našla jsem ho a zase ho ztrácím. Jestli tohle přežijeme už nikdy do letadla nenasednu, myslela jsem si.
Letadlo bylo několik mil nad zemí a všichni jsme se vyděšeně sami sebe ptali co bude dál? Všechno sebou házelo a já už musela mít nejméně 17 modřin. Při jedné velké ráně jsem se lekla a bouchla se, rozbyl se můj dýchací přístroj a já byla bez něj. Snažila jsem se být co nejmíň nápadná, ale jen co to Rendy zjistil sundal tu svou masku a nasadil mi ji. Pak už si pamatuji jen velkou ránu a všude kolem mě byla tma.
