Stalker (1) ✔

13. Kapitola

,, Já chci pryč, nechci tady zůstat! Já jsem normální! " 

Zalezla jsem do koutu a plakala jsem tam. Do pokoje vběhl doktor se sestřičkou. Něco jí pošeptal a sestřička někam odběhla. 

,, Kam šla? " 

Sykla jsem na něj, on se místo odpovědi, pomalu přibližoval ke mě. Já to postřehla a zakřičela jsem na něj. 

,, Nepřibližujte se ke mně! " 

,, Emily, uklidni se. " 

,, Já se nemůžu uklidnit! Zemřela mi máma! " 

,, Emily, prober se, tvoje máma žije! " 

Zakřičel to tak nahlas, že mi z toho zalehly bubíky. Do pokoje vešla sestřička a v ruce držela injekci. Doktor mě chytil a držel, já se vzpírala a kousla jsem ho, ale nepomohlo to. Sestřička ke mě přišla a píchla mě, co se stalo potom si už nepamatuji. Spala jsem dost dlouho, protože když jsem se probudila byla už tma.

Otevřela jsem oči a vedle mě seděla ospalá máma, která držela ve své ruce mojí ruku. Už jsem chtěla začít křičet, ale ona na mě promluvila. 

,, Emily, uklidni se, to jsem já, jsem skutečná. " 

Na důkaz toho, že je skutečná, mě objala. Už jsem jí věřila, byla to ona, byla skutečná. Z očí mi začaly kapat slzy a obětí jsem jí oplatila. 

,, Neplač Emily. " 

Utřela jsem si slzy a byla jsem šťastná. Konečně! Od té doby, co jsem si přidala Michaela do přátel, se mi lepila smůla na paty. Ta smůla byl totiž on! 

,, Emily, proč sis myslela, že jsem byla mrtvá? " 

,, No, ehm... To teď není důležité. " 

Odpověděla jsem jí a zase ji objala, už se mě na nic neptala, ale já jsem měla jednu velmi důležitou otázku. 

,, Mami? " 

,, No... " 

,, Jak dlouho budu ještě v psychiatrické léčebně? Já tady nechci zůstat, já jsem normální... " 

,, Pokusím se přemluvit pana doktora. " 

Pohladila mě po vlasech a odešla z pokoje. Začala jsem přemýšlet o tom, co všechno se stalo. V mém přemýšlení mě vyrušila zpráva od Michaela. 

Michael: Vždyť jsem ti to říkal! 

Emily: Už se s tebou nebudu bavit! Ubožáku! Zabíjíš nevinné dívky! Já se tě nebojím! 

Michael: Hmm... slečinka se ještě nepoučila. 

Emily: Copak? Našeho nezbedu budeme muset potrestat za jeho řeči! 

Opravdu jsem to přehnala a věděla jsem, že to nenechá jen tak být, že zase něco udělá. Nebála jsem se ho, ale bála jsem se o svojí mamku. Bylo mi jedno jestli udělá něco mně, zasloužím si to, ale vadilo by mi, kdyby udělal něco mamce. 

Michael: Nevyskakuj si na mě! 

Emily: Nevyskakuju si, mám naraženou nohu :D, ale dovoluji si! V tom je velký rozdíl :D :'D! 

Ze své zpravy jsem prostě nemohla a poté co jsem ji odeslala, jsem vybouchla smíchy a jeho to dost naštvalo. 

Michael: Jen se směj, brzy tě ten smích přejde... 

Emily: Tímhle mě fakt nevyděsíš! 

Snažila jsem ze sebe udělat machra, ale srdce mi tlouklo jako o závod, byl schopen kohokoliv zabít. 

Michael: Bojíš se? 

Emily: Ne, proč bych měla ?! Z těch tvých hloupých báchorek :D :D :D ?! Ha, ha, ha... 

Vůbec jsem nevěděla, proč to píšu! To ho chci jako naštvat, tak aby zabil mámu ?! To na čem jediném mi záleží !? Vduchu jsem si říkala: Ne, Emily přestaň!, ale nepomohlo to. Pořád mi prsty jezdili po klávesnici. Měla jsem chuť ho strašně namýchnout, stejně brzo zemřu. Tak proč si své poslední dny neužít. 

Emily: Jsi strašně ubohý s těmi tvými pokusy mě naštvat :D 

Michael: Takže chceš abych přitvrdil ?! Když teda chceš! Tak to máš mít! 

Ne, co jsem si to zase zavařila! Proč já radši nedržela hubu ?! Z toho napětí se mi zrychloval dech ... 

Michael: Vidíš jak to zabralo a teď přitvrdíme... 

Začali blikat světla a z chodby se ozval ženský křik, nebyl to naštestí křik mámi, máma má hlubší hlas... 

,, Aaaa... Pomoc! " 

Nemohla jsem nic dělat a ta bezmoc mě užírala, kdybych slezla z postele, tak bych vůbec nepomohla, ale aspoň jsem se o to pokusila. Slezla jsem z postele a spadla na zem. 

,, Auvajs! " 

Zvedla jsem se a dokulhala ke dveřím, ženský křik utichl a světla přestala blikat. Snažila jsem se otevřít dveře, ale ony byly zamknuté. Neměla jsem na výběr a tak jsem začala křičet. 

,, Mami... Otevři prosím dveře. " 

Za dveřmi jsem uslyšela tiché kroky, které se přibližovali ke dveřím, odstoupila jsem od nich, aby je ten někdo mohl otevřít. Doufala jsem, že to bude máma, doktor, sestřička nebo kdokoliv jiný z nemocnice, hlavně aby to nebyl Michael. 

Ahojte, toto je třináctá kapitola 

mého příběhu, 

můžete se těšit na další 

část příběhu, 

bude brzy :)