Since The Very Beginning

12. New "interests"

Když jsem se vrátil domů, mamka už tam naštěstí nebyla.

„Louisi!" zvolala tetička překvapeně, „jak ses sem dostal? Vzal sis taxi?"

„Ne, já uhm...nešel jsem moc daleko, a tak jsem trefil zpátky," nechtěl jsem, aby zase rozebírala to, že už první den jsem se tu potkal s nějakou holkou, která se později projevila jako má sousedka.

„To je skvělý! Dáš si sandwich?" švitořila z kuchyně.

„Ne díky, nemám hlad. Jsem unavený z cesty, půjdu do postele, díky," omluvil jsem se co možno nejslušněji a opatrně vycouval z místnosti.

„Konečně," zhluboka jsem vydechl, když jsem se svalil na ne příliš pohodlný gaučík.

Všiml jsem si blikajícího světýlka na mém telefonu, jež mě upozorňoval na novou zprávu.

Byla od Harryho. O co mu sakra jde? Baví ho mě provokovat, nebo dělat si ze mě srandu? Už na to fakt nemám...

Zatímco jsem se snažil se nerozbrečet, upadal jsem do tmy hlouběji a hlouběji, nevědě, kam padám...

*z Harryho pohledu*

„To už je ráno?" zamručel jsem na mamku, která vtrhla do mého pokoje svým typickým chraplákem, který jsem měl po ránu.

„Je první den prázdnin, Harry! Vstávej! Nemůžeš celý den prospat," brblala a už odtemňovala žaluzie, jež chránily tuto místnost před dotěrným ranním světlem.

„Celý den prospat? Vždyť je půl osmý ráno," posadil jsem se na posteli, zívl a rozespale si promnul obličej.

„Neodmlouvej. Udělala jsem ti vajíčka tak, jak je máš rád. Neremcej a za 10 minut ať jsi dole," odbila mě a zmizela.

Pomalu jsem se vzpamatovával a v hlavě zpracovával, co se tu právě stalo a co mi řekla. Místo nějaké činu, jsem sáhl po mobilu ležícím na zemi (nevím, jak se tam dostal) a podíval se na počet příchozích zpráv. Nula. Proč jsem si myslel, že mi Louis odpoví? Povzdychl jsem a vyštrachal se z postele.

O deset minut později jsem už seděl u stolu jako slušný chlapec. Naházel jsem do sebe snídani a ani si ji nevychutnal jako obvykle. Co budu dneska dělat? Vlastně...co budu dělat celé ty dva měsíce? To jsem ještě nějak nedomyslel. Stále jsem si neuvědomoval, že je Louis pryč. Byl jsem na něj zkrátka zvyklý a bral jsem to jako samozřejmost, že tu je. Jezdil jsem s nimi dokonce i kempovat nebo k moři.

Znovu jsem si hlasitě povzdechl.

„Co se děje, zlato?" všimla si toho mamka a pohlédla na mě tím ustaraným pohledem, který je u matek tak známý.

„Ale nic. Louis je pryč na brigádě a já nevím, co budu celý prázky dělat," řekl jsem popravdě.

„To je mi líto, broučku, ale víš ty co? Zrovna dnes se sem stěhují noví sousedé a myslím, že budou mít i nějaké děti, protože je to v celku mladý pár, tak si s nimi třeba padneš do noty," usmála se na mě povzbudivě, zatímco utírala nádobí.

„To by bylo fajn," oplatil jsem jí úsměv a v hlavě přemýšlel, jací ti sousedé asi budou...

*z Louisova pohledu*

„Vstávej, Louisi! Musíme jít oba do práce. Dnes tě musím zaučit, abys věděl co a jak," tahala mě z postele teta Rosie.

„Tak brzo?" zamumlal jsem do polštáře.

„Ano. Alou z postele!" zavelela hlasitě, až jsem se ulekl a blesku rychle se postavil do pozoru.

„Tak se mi to líbí," usmála se spokojeně, „teď se oblékni, umyj se a snídaně je na stole. Za dvacet minut vyrážíme."