Since The Very Beginning

6. Holidays are here! The new beginning is here.

Malý moment jsme tam na sebe beze slova hleděli, přičemž bíle peří se snášelo k zemi okolo našich hlav. Dny, týdny, měsíce a roky tak nějak plynuly, byť mi to přišlo neskutečně zdlouhavé... Avšak těch devět let na základce utekly jako voda. Doslova mi ty roky proklouzly mezi prsty. Doma to na druhou stranu bylo nekončící peklo. Z Nancy se stal rozmazlený spratek, který mě akorát tak buzeroval a mamka jí to žrala. Mamka vždy viděla jen to, co ona sama chce a to bylo to, když jsem už Nancy oplácel její pitomost, takže jsem za všechno nakonec mohl já. Vždyť ona je ta roztomilá, nevinná, neposkvrněná, modrooká panenka s dlouhými řasami. Štvalo mě to, dost.

Můj vztah s Harrym se nijak nezměnil. Nastaly prázdniny a my už zase plánovali společnou dovolenou.

„Co kdybychom jeli někam k vodě?" navrhl Harry, podpírajíc si hlavu o můj psací stolek první prázdninové odpoledne.

„To není špatný nápad nebo-,"

„Louisi, nemáš můj hřeben? Nikde ho nemůžu najít!" vtrhla mi do pokoje Nancy bez zaklepání.

„Kde bych ho asi tak vzal, ty nádhero?" zavrčel jsem nepřátelsky.

„No, čas od času bys ho potřeboval," ušklíbla se.

„Slyšelas? Loui tvůj hřeben nemá, tak si dej laskavě odchod," zastal se mě Harry a ukázal směrem ke dveřím. Taky ji nemusel a kdo jo? Maximálně ty její pitomé a egoistické kamarádky, které jsou přesně jako její klon.

„Abyste se neposrali, vy dva buzíci," zabrblala odcházejíc z mého pokoje.

„A příště ťukej!" zahalekal jsem na ní ještě.

„Nevšímej si jí, ta se nezmění," usmál se Harry v klidu, „co jsi mi chtěl?"

„Sakra...já to zapomněl," plesknul jsem se přes čelo.

„Třeba si vzpomeneš časem. Hele, a co kdybychom uspořádali nějakou párty jakože rozlučku s prázdninami?" řekl Harry s jiskřičkami v očích.

„To zní dost dobře, a koho bys pozval?" usmál jsem se nejistě.

„No, tak v první řadě Emily, to je kost! Pak Barbaru, Emmu, Rose, Sarah, Jamese, Jackam, Troye a Michaela," mrkl na mě a zaculil se.

Zkřížil jsem si ruce na prsou a na oko se na něj nazlobeně podíval.

„Okay, a pak možná i tebe," zasmál se nahlas.

„Ty jseš hroznej, víš to, že jo?" vyprskl jsem smíchy a v tu ránu začala polštářová bitva.

Po pokoji poletovalo nadýchané, bílé peří a zaplňoval ho náš smích odrážející se od stěn.

„Máš peříčko ve vlasech," zachichotal jsem se, podepřel si bradu o postel, takže jsem měl obličej přesně před ním.

Peříčko bylo zastrčené hluboko v jeho kučeravých loknách. Harry se hodně změnil za těch 9 let, to musím přiznat. Zmužněl. Dokonce měl na bradě už lehký náznak vousů a já? Nic.

Harryho oči změnily dokonce i barvu. Byly stále zelené, ale ne smaragdově, jako když byl malý. Nyní spíš připomínaly barvu leknínů. Tmavá, hluboká a hypnotizující zeleň. Jediné, co se na Harrym v žádném případě nezměnilo, byl jeho úsměv s ďolíčky. Ten byl stále stejně kouzelný, milý, přívětivý a hřejivý.

„Co na mě tak koukáš?" usmál se Harry, čímž mě vyrušil z mého přemýšlení.

„Vypadáš jako papoušek," zachechtal jsem se a vypletl mu bílé peří z kudrlin.

„Ty jsi trdlo," pousmál se koutkem pusy.

„Ehm, dobře a kdy bys to chtěl uspořádat a hlavně kde, protože u nás to nebude možný díky Nancy," uhnul jsem pohledem stydlivě, když Harry tak nehodlal udělat.

„Co třeba zítra u nás? V sedm? Mamka a Dess jedou k babičce na venkov a já budu doma stejně dva dny sám, takže se to náramně hodí," mrkl na mě a lišácky se usmál.

„Platí," usmál jsem se, „vymluvím se na něco. Určitě mi to dovolí."

„Platí," zašeptal.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------*z Harryho pohledu*

„Máš peříčko ve vlasech." zachichotal se Louis tím jeho skřítkovským smíchem, který mě vždycky dostane do kolen. Místo toho, aby mi ho vyndal, tak se na mě tak zvláštně díval a prohlížel si mě, a tak jsem si ho taky začal prohlížet, protože ve škole k tomu příležitost nebyla.

Vypadal unaveně, to ta škola. Unaveně ale přitom šťastně. Louis se celý roky pilně učil na rozdíl ode mne. Jsem trochu lajdák, no. Hlavní je, že jsem dodělal základku, ale zpět k Louisovi. Hrozně se mi líbí jeho propadlé tváře a vyrýsované lícní kosti, o které by se dal ořezat snad i diamant, jak byly ostré.

Jeho tenoučké rtíky, které když přitiskl k sobě, nebyly téměř vidět, byly impozantní. A oči? O těch ani nemluvě. Byly modřejší než jakákoli studánka, jakákoli pomněnka, jakýkoli oceán, jakékoli nebe. Člověk by se v nich bez problémů utopil. Když byl Louis nazlobený, jeho oči připomínaly oblohu před bouří a naopak, když měl radost, jeho oči se rázem proměnily v nevinný, klidný, šumící potůček. Co to melu? Zpět do reality!

„Co na mě tak koukáš?" protrhl jsem to ticho s úsměvem, ale nepřestal mu při tom hledět do očí, byť jsem riskoval, že se utopím.

„Vypadáš jako papoušek," zasmál se zvonivým smíchem a konečně mi vytáhl to nepříjemné peří, které mě takovou dobu šimralo na čele.

„Ty jsi trdlo," zakýval jsem hlavou a lehce se usmál.

„Ehm, dobře a kdy bys to chtěl uspořádat a hlavně kde, protože u nás to nebude možný díky Nancy," unikl Louis našemu tak dokonalému očnímu kontaktu, ačkoli mě zachránil od utopení.

„Co třeba zítra u nás? V sedm? Mamka a Dess jedou k babičce na venkov a já budu doma stejně dva dny sám, takže se to náramně hodí," nabídl jsem se po pravdě, mrkl a usmál se trošku potutelně.

„Platí. Na něco se vymluvím. Určitě mi to dovolí," usmál se.

„Platí," zašeptal jsem celý natěšený na zítřek.

6. část je tu! Je to napsaná trošku rychleji, než jste zvyklí, ale to je proto, že nevím, kdy napíšu sedmičku, protože příští týden mám celkem hektický, a tak vám to sem házím už teď. Tahle část má být spíš „cute", počkejte si na příští, který je vlastně dost důležitý. ;) Určitě si ho nenechte utéct. Jinak jako vždy děkuji za příjemné komentíky, votes a přečtení. Mějte se! Love you, Adel. xx