Since The Very Beginning

11. Fighting with your own

Pomalu, ale jistě jsme se přibližovali k poměrně malému městu, zvaném Manchester. No, není tak docela malé, ale oproti Londýnu se vše zdá být menší. Slunce se zde opravdu zdálo být vřelejší a lidi na ulicích působili mnohem přívětivější a vlídnější.

„Louisi, slib mi, že nebudeš dělat žádný blbosti a budeš tetu poslouchat," kladla mi mamka na srdce, když jsme vybalovali zavazadla z kufru auta.

„Jo, slibuju," odbyl jsem ji s nezájmem a vzhlédl k nebi, kde se tyčil mrakodrap, ve kterém teta přebývala.

Byl jsem zvyklý spíše na komfort domu se zahradou, ale alespoň vyzkouším něco nového. Kufry jsem měl přeplněné k prasknutí. Bůh ví, co mi tam matka s sebou přibalila. Naštěstí teta Rosie bydlí ve třetím patře, takže jsem neumřel na předběžný infarkt. Mamka zazvonila a já trošku znervózněl. Neviděl jsem se s tetou přes dva roky a teď se k ní mám nakýblovat na celé prázdniny? Co si pamatuji, tak jsme se naposledy moc nepohodli. Ona je zkrátka děsně dotěrná. Všechno musí vědět a znát. O všem musím mít přehled, ale nejvíc mě štve ta její přehnaná péče a láska, jež je tak falešně nucená. Rozdává fejkový úsměvy na všechny strany, div jí ten botox na rtech nepopraská.

Dveře se rozletěly a z mého přemýšlení mě vytrhla cizí žena na vysokých podpatcích, mini sukní s leopardím vzorem vykasanou až někam ke krku a krajkovaným černým topem. Tahle žena s prodlouženými blonďatými loknami a nalepovacími řasami byla moje tetička? Kde se poděla ta její zástěra s květovaným potiskem?

Asi jsem na ní civěl trošku hloupě, protože se zeptala: „Louisi?" a zasmála se, „jsi to opravdu ty? Bože, ty jsi tak vyrostl!"

Spráskla nade mnou ruce a poté mě vřele objala, až mě její vlasy pošimraly na obličeji a pocítil jsem její pudrovou vůni.

„Teto Rosie, ah, rád tě zase vidím," řekl jsem trošku rozpačitě a pocítil, jak mé tváře zalévají ruměnce.

Poté jsem se odtáhl.

„Jay!" zvolala Rosie objímajíc pro změnu mamku.

„Ross! Vypadáš skvěle!" oplatila jí objetí mamka a zachichotala se.

„Ty plastiky dělají zkrátka zázraky," mrkla na nás a zasmála se. Poté na nás rukou mávla na znamení, ať vstoupíme.

Měla to tu zařízené pěkně, to se musí nechat. Všechno bylo moderní, sladěné do šedé a bílé barvy. Vonělo to tu novotou. Prošel jsem si celý byt a bez dovolení nakoukl i do mého nastávajícího pokoje, jež představoval rozkládací gauč s malou skříní v rohu. Trochu jsem si nad tím povzdychl a vytáhl z kapsy telefon. Nevím, proč mě zajímalo, jestli mi Harry napsal... Napsal. Dokonce mi poslal 3 zprávy různého typu: Děje se něco? Zavolej mi.

Louisi, kde jsi? Chci s tebou mluvit.

Chybíš mi, boo. Nemám si s kým povídat.

Lehce jsem se nad nimi pousmál, pak jsem si ale vzpomněl, co se stalo a rychle SMS vymazal. Nakoukl jsem do obývacího pokoje, kde mamka nostalgicky vzpomínala na moje dětství a teta hltala každé její slovo. Tohohle jsem se fakt účastnit nemusel.

„Jdu se podívat po okolí!" zahalekal jsem do místnosti.

„Dobře, Louisi, pak mi zavolej a já tě vyzvednu!" dostalo se mi odpovědi.

Vypadl jsem z toho domu. A nezastavil se, do té doby, než jsem se dostal do zcela jiného prostředí plné ruchu a života...

*z Harryho pohledu*

Jsem na Louise naštvaný. Neodpověděl mi ani na jednu z mých zpráv. To, že někam jel, neznamená, že s sebou nemá telefon. On byl vždycky ten submisivní, co prahnul po mé přítomnosti a doslova mě přemlouval o strávení dne s ním. Teď to bylo ale jiné. Nebudu se ho přeci doprošovat, aby se mnou mluvil. To není můj styl. Ale no tak, Harolde, aby ti to tvoje ego neprasklo. Ne, mám svou důstojnost. A takhle jsem se sebou zápasil po celý den. Až k večeru, když jsem ulehával do postele, pozorujíc hvězdy z okna.

Šáhnul jsem po mobilu a napsal: Dobrou noc...

Moje hrdost je možná pryč, ale přemohl jsem sám sebe, na což jsem byl pyšný...

*z Louisova pohledu*

Procházel jsem se už večerním Manchesterem a rozhlížel se okolo sebe. Pouliční lampy ozařovaly zavřené krámy a pomalu mizející obyvatelé zdejšího města. S rukama v kapsách a obličejem přilepeným na chodník jsem klopýtal, nevědě kam. Tu mě někdo srazil a já se svalil na špinavou zem.

„Jéžiš, moc se omlouvám, moje chyba. Neviděla jsem tě," ozval se jemný hlas nad mou hlavou a ten člověk mi nastavoval pomocnou ruku.

Vytáhl jsem se nahoru a teprve nyní pohlédl do očí, jež mě před malou chvílí přehlédly. Byly tak hluboce hnědé, až čokoládové. Přede mnou stála dívka drobné postavy. Vlasy jí překrývaly obličej a spadaly dolů na její křehká ramínka.

„Omlouvám se," špitla pokorně.

„Omluva přijata," usmál jsem se, „já jsem Louis."

„Já jsem Lacy," na obličeji se jí rozlil široký úsměv, jež mě doslova zahřál u srdce.

„Fakt jsi v pohodě?" strachovala se dál.

„Nejsem z cukru," zakřenil jsem se, „nechceš se projít?"

„Ráda. Zrovna jsem utíkala před svým otravným bratrem," obrátil oči v sloup a zasmála se.

„Já zase před dotěrnou tetičkou a milovanou maminkou, která se mě ani nezastane a pošle mě na brigádu," zamručel jsem.

„To jsme na tom zhruba stejně," zasmála se.

Procházeli jsme se ztichlým Manchesterem a povídali si o všem možném. Poté jsme se posadili na dřevěnou lavičku v místním Centrálním parku. Dozvěděl jsem se, že má tři mladší bratry, o které se musí stavit, neboť její matka zemřela, když byla ještě malá a otec věčně není doma. Bylo mi jí líto.

Naši večerní pouť jsme zakončili u stánku s gyrosem.

„Uvidíme se ještě?" mluvila s plnou pusou. Nikdy jsem takovou holku jako je ona nepoznal. Byla jiná, lepší.

„To bych moc rád. Teď tě ale doprovodím domů," pousmál jsem se a ona mě vedla.

„Tak jsme tady," vydechla, dožvýkala poslední kousek masa a poukázala na tyčící se mrakodrap nad námi. Bylo mi to tu povědomé. Vlastně hodně povědomé...

Podíval jsem se na popisné číslo ulice. Downstreet 502. To je přece mrakodrap, kde bydlí tetička!

„Tady bydlí teta Rosie!" vypískl jsem překvapením.

„Vážně? No ty bláho, to je náhoda a v jakým patře?" zeptala se vzrušeně.

„Ve třetím, ve dveřích číslo 9,"

„No nekecej! Já jsem z 8!!!" zvolala.

„To znamená, že jsme sousedi! Lacy, to je úžasný!"

Nebude to tu vůbec špatný...

Díl nic moc, ale snaha byla. Příště to bude lepší, promise ;)Za každé přečtení, votes a komentíky s názory jsem šťastná. Love you, Adel. Xx