Since The Very Beginning

3. Two surprises in one day

A jsem tu s třetí částí! Vím, říkala jsem vám, že ji vám sem dám v pondělí, ale čeká mě brigáda na celý týden až do prázdnin, a tak bych na to neměla čas a proto vám to vynahrazuji dnes, tímto dílem :) snad se vám to bude líbit.

Jinak vám strašně moc a moc děkuji za podporu, příznivé komentáře a trpělivost :D ♥ Za chyby a překlepy se omlouvám. Love you, Adel. Xx

*z Louiho pohledu*

Pohlédl jsem na mamku s obavami. Tvářila se tak vážně. Znepokojovalo mě to.

„Děje se něco?" usedl jsem na dřevěnou židličku z Ikei.

Mamka si přede mnou klekla na bobek, chytla mi ruce do dlaní a pravila: „Loui, budeš mít sestřičku."

„Sestřičku?" zopakoval jsem po ní pomalu, jako bych nerozuměl.

„Ano," šeptla mamka a s nadějí se na mě usmála, „jsi rád?"

„Ehm, no jasně! Bude to zábava, a kde teď je?" zmateně jsem se rozhlížel po kuchyni.

„Tady," usmála se mamka a přiložila mi ruku na její ploché bříško.

„Ona je uvězněná tam uvnitř? Ty jsi ji snědla?!" vyjekl jsem.

„Ne, neboj, Loui, nesnědla jsem ji. Takhle se rodí děti. I ty jsi byl v bříšku jako miminko," zasmála se tím smíchem, který tolik miluju.

„Aha a jak se bude jmenovat?" stejně jsem to nechápal.

„No právě, chtěli jsme to s tatínkem nechat na tobě, víš?" stiskla mi dlaň.

„Jako vážně? To smím?" nadchl jsem se.

„Ano, broučku, můžeš. Popřemýšlej o tom," pošeptala s úsměvem zvedajíc se a líbajíc mě ve vlasech.

Než jsem to všechno stačil vstřebat, mamka zmizela v obýváku.

„Jdu za Harrym!" hejknul jsem z předsíně a vyběhl z domu.

Za deset sekund jsem už zvonil na zlatý zvonek honosného, vysokého domu pokrytého šedými cihlami, jež patřil Harryho rodičům. Věděl jsem, že jsou bohatí. Vždyť Harryho taťka vlastní snad všechny benzínky v Anglii a jeho mamka je slavná módní návrhářka. Jednou si u ní nechala navrhovat kostým samotná Madonna!

Dveře mi neotevřel nikdo jiný než Anne, Harryho úžasná maminka. Vždy mě přivítala s otevřenou náručí, úsměvem na tvářích a čokoládovými sušenkami.

„Ahoj, zlato, Harry je u sebe," ukázala směrem nahoru po schodech se úsměvem. Měla na sobě kuchařskou zástěru, ostatně jako pokaždé. Ráda pekla. Miloval jsem její čokoládové cupcakes, v tom byla přebornice. To moje mamka nerada peče, což mě trošku štve, protože sladké, to já rád. Čas od času mi mamka upeče bábovku, ale naposled se jí tolik spálila, že musela vyhodit celou formičku.

„Dobrý den, Anne," odvětil jsem, jako slušně vychovaný chlapec s nevinným výrazem ve tváři.

Schody jsem bral po dvou a poté zamířil tam jako vždy. Chodbou rovně a poté doprava, do největšího pokoje v domě. Moc rád sem chodívám. Jejich dům je hrozně útulný a moc luxusní. Kdo nemá rád přepych, že?

Nahlédl jsem do pootevřených dveří, co právě Harry dělá. Jako vždy ležel na posteli a hrál si s jojem, jež dostal k loňským narozeninám.

„Ahoj," usmál jsem se vstupujíc do pokoje plné hraček, knih a jiných vymožeností.

Záviděl jsem jim to bohatství. Harryho to však nudilo. Byť měl to, na co si ukázal, neměl z toho radost. „Bohatství je ti k ničemu, pokud máš dobrý kamarády." Říkával pokaždé.

„Nazdáár! Konečně jsi tu, hrozně jsem se nudil," vyskočil z postele s úsměvem, „co podnikneme?"

Harry byl vždycky trošku, víc výřečnější než já. Cizích jsem se bál a s těmi, co jsem znal jako vlastní boty, jsem se i tak choval dost odtažitě. Samotáře holt nezměníte.

„Co chceš, mně je to jedno. Mohli bychom jít třeba k rybníku chytat pulce, co ty na to?" navrhl jsem opatrně.

„Jasně, ale počkat...něco mi tu nehraje," zastavil se.

Hryzl jsem se nervózně do rtu. Určitě mě za ty brýle odsoudí.

„Loueh, co to máš na sobě?" zíral na mě Harry s otevřenou pusou, jako bych byl nějaké monstrum.

„Já...no, byli jsme s mamkou u doktorky a ta mi řekla, že špatně vidím a že potřebuju brýle a...je to tak hrozný? Přísahám Bohu, Harry, já je nechtěl," zoufale jsem se mu to snažil vysvětlit.

„Já si myslím, že jsou náhodou super. Vypadáš v nich chytře," usmál se rošťácky a poplácal mě po zádech.

To mi spadl kámen ze srdce.

„Navíc...sluší ti," usmál se zcela upřímně.

Zrudl jsem až za ušima. Neostával jsem komplimenty moc často, to víte.

„Děkuju," zamumlal jsem sotva slyšitelně.

Ještě chvíli jsme tam na sebe beze slova hleděli neříkajíce nic.

„Půjdeme?" protrhl Harry to už trochu trapné ticho.

„Nemůžu se dočkat," zakýval jsem hlavou.

Harry otevřel balkón a pomalu přelezl na starou vrbu, jež zasahovala skoro do jeho pokoje, takže nebyl problém po ní slézt dolů. Následoval jsem ho v závěsu a v duchu se radoval nad tím, co mi řekl...

iF-