Survivers

1

    Myslela jsem, že můj život bude za rok úplně jiný - že se nijak zvlášť nebude lišit od toho, jaký jsem žila doteď. Byla jsem tehdy šťastná a opravdu jsem si ani nedovedla představit, že by se ze dne na den všechno od základů změnilo. Jak moc jsem se mýlila... Každý den tady mě čím dál víc ničí a sžírá mou mysl zaživa. Ještě předtím, než nastal ten osudný den, kdy jsem byla nucena za sebou zanechat vše, na co jsem byla zvyklá celých sedmnáct let, jsem žila v úplné nevědomosti. Nikdy jsem si nepřipustila, jak je síla vědomí a vědění mocná. Až doteď.

    Budu vám vyprávět svůj příběh jednoho roku, kdy změna pohltila celý můj vesmír a vzala s sebou i mě samotnou. Příběh, jehož obsah bych si nedokázala představit ani v těch nejdivočejších a nejděsivějších snech. Příběh, jenž se pro mě stal skutečností.

    Byl tehdy podzim. Rána už byla chladná a mlha jako zjevení tančila kolem lesa a pronikala skrze vysoké, majestátné stromy. V celém lese panoval ničím nerušený klid a vodní hladina rákosím zarostlého jezera byla zcela nehybná. Slunce stále ještě nevyšlo, celý les byl ponořen do šera a jemné kapky padající z korun stromů dodávaly jedné brzké, říjnové sobotě až nepopsatelnou atmosféru. Na kraji lesa, kde řídly smrky a mlha zde nebyla tak hustá, stál dřevěný dům, ze kterého se kouřilo. Přesněji řečeno náš dům, který můj otec postavil před dvaceti lety a který zde stál doteď. Skrz okna byl vidět krb, v němž vesele plápolaly oranžové plamínky a vedle něhož na huňatém bílém koberci ležel můj táta ještě zapatlaný všemi možnými barvami z předešlého večera, kdy se rozhodl, že bude provozovat akční malbu. Náš obývák - normálně relativně uklizený - tedy vypadal jako po výbuchu továrny na lentilky. Hnědá kožená pohovka už nebyla hnědá, naleštěné parkety už nebyly jenom naleštěné a dřevěné zdi nebyly tak nudné, jako bývaly doposud, neboť byly včerejšího večera podrobeny barevné sprše. A mezi vším tím křiklavým chaosem spal můj milý tatínek, Artur Graham.

    Probudila jsem se časně z rána, kdy mě na nose začaly šimrat jemné sluneční paprsky, které pronikaly skrz záclonu. Zamrkala jsem a převalila se na druhou stranu veliké postele, abych se podívala na hodinky. Bylo krátce po sedmé hodině a já jsem usoudila, že bych měla udělat snídani, když táta tak usilovně pracoval. Vymotala jsem se z květovaných peřin, i když jsem neměla moc chuť je opouštět, vstala jsem a přešla ke koupelně, kde jsem se snažila sepnout své krátké vlasy do culíku. Přešla jsem do zpět do svého pokoje a podívala se na tu spoušť, kterou jsem zde zanechala minulý večer. Všude byly rozházené popsané a pokreslené papíry a na některých místech na podlaze byl vidět rozlitý inkoust. Zkoušela jsem prvně kreslit inkoustem, přišlo mi samozřejmě jako excelentní nápad něco opět začít tvořit, ale jakmile jsem si představila, že budu muset drhnout podlahu jako mezek, nepřišel mi ten nápad jako excelentní. Měla jsem ráda pořádek, to jo, ale všeho s mírou. Ráda jsem nechávala vše na podlaze, nevím proč, ale dodávalo mi to jistý klid v duši. Vyšla jsem z pokoje a zamířila po dubových schodech do přízemí. Jakmile jsem ale spatřila tu spoušť, ihned jsem se zařekla, že toto uklízet nebudu. Všechno bylo od barev a pokoji dominovalo na zemi položené plátno, které připomínalo jakousi křiklavou změť všeho možného. Povzdechla jsem si, a přistoupila ke spícímu otci, který se ve spánku tvářil nanejvýš spokojeně.

    „Arture, vstávej," jemně jsem mu zatřásla ramenem, čehož jsem docílila, že barvy utkvěly na mých dlaních. „Je ráno."

    Otec se přetočil na druhý bok, zívl a rozlepil oči.

    „Holčičko, viď, že mi s tím úklidem pomůžeš? Trochu jsem se včera rozvášnil," vysvětloval a jemně mu cukaly koutky. Těžkopádně se postavil a dodal: „Jémine, na denním světle to vypadá krapet hůř, než jsem předpokládal!"