Survivers

2

A tak se stalo, že se mi ve vteřině změnil celý život. Nejprve mi skutečnost, že opustím vše, co jsem znala, vůbec nedocházela, ale čím víc času od vyslovení té hrozivé věty ubíhalo - čím víckrát kukačka na hodinách kukala - tím víc jsem začala věřit tomu nejhoršímu scénáři, jenž mohl být kdy napsán. Nedovedla jsem si představit život někde jinde, mezi jinými lidmi, v jiném prostředí. S jinou školou, jinou kavárnou, jiným domem, jiným vším. Bála jsem se jiného, ale zároveň jsem se strachovala, že se nebudu schopná odpoutat od všeho, co jsem měla tady. Bála jsem se změny, a co se mnou provede. Bála jsem se svého budoucího já.

Po chvilce mlčení jsem prořízla ticho svým hlasem já.

„Proč? Co to povídáš? Proč bychom se měli někam stěhovat?" ptala jsem se. Hlas mi přeskakoval a já jsem hleděla s dokořán otevřenýma očima na Artura čekajíc, co řekne. Nadechl se, začal něco gestikulovat, ale nic z něj nevylezlo. Složil si hlavu do dlaní a opakoval: „Je mi to líto, tak moc mi to je líto..."

Mlčela jsem a sledovala ho. V takovém rozpoložení jsem ho jaktěživ neviděla. Děsilo mě to. Vstala jsem, setřela si slzu z tváře a sedla si vedle něj.

„Tati, proč chceš, abychom bydleli někde jinde?" ptala jsem se znovu, tentokrát mírně. Artur zvedl hlavu a podíval se mi přímo do očí.

„Já to nechci. Jen nemáme na vybranou," prohlásil a chytl mě za ruku.

„Co se stalo?" zeptala jsem se starostlivě a oplatila mu stisk ruky.

„Budu muset zavřít ateliér," řekl sklesle.

„Proboha," uniklo mi.

„Já vím. Nechtějí mi prodloužit nájemní smlouvu. Ty víš, jak jsem se tam s nimi přel minulý rok - to mi nakonec tu zatracenou smlouvu prodloužili. Zatímco jsi byla nahoře, snažil jsem se to s nimi ještě nějak domluvit, ale..."

„To je strašný. Co ale s námi bude teď?"

„Když zavřu ateliér, budu bez práce, a tak nevidím jiné východisko, než se přestěhovat do centra. Jeden můj starej známej mi nabídl, že bych si prostory mohl pronajmout tam. Chce už jít do důchodu a říkal, že by mi to tam přenechal," vysvětloval Artur a díval se mi pořád do očí.

„To by ale znamenalo..." přemýšlela jsem nahlas.

„Jo," potvrdil. „Budeme muset žít v samém centru."

„Nešlo by to ještě jinak zařídit? Mohl by sis třeba otevřít ateliér někde blíž, a nikam se stěhovat nemusíme!"

„Obávám se, že by to nešlo. Už tak mi chce dát starej Sam slevu. Otevřít si úplně nový ateliér by stálo hromadu peněz, a to my nemáme," vysvětloval Artur.

„A... co zkusit jinou práci? Mohl bys třeba učit výtvarnou výchovu, nebo něco takového -"

„ - počkej, zadrž. Já a učitel? Antonie, já jsem umělec. Nemohl bych učit nějaký děcka, který ani neumí držet správně štětec. Žít a pracovat na volné noze je můj způsob přežívání. Já...já bych nic jiného dělat nemohl," prohlásil. Odvrátila jsem pohled a začala pohledem skenovat zelenou šmouhu na podlaze. „Holčičko, já vím, že to bude těžký. Jak pro tebe, tak pro mě. Do města se mi taky nechce, ale co mám dělat? Lepší nabídku neseženu. Slibuju ti, že všechno bude v pořádku. Budeme mít dostatek peněz na nájem bytu a na jídlo, to se bát nemusíš. Začátky v novém městě jsou sice dost složité, ale mám z toho dobrý pocit. Starej Sam měl hodně výstav a lidé se určitě přijdou podívat i na mou práci, když to bude na stejném místě. Všechno bude v pohodě, uvidíš."